Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

14.6.2006 Jak jsem jel Maštale 2006

Zhruba čtrnáct dní předem mi napsal Maňas, spolužák ze střední školy, že o víkendu 9.-11.6. pořádá malé cyklistické soustředění několika kamarádů na své chatě v Borové u Poličky. Věděl jsem, že jezdí pouze na silničce a proto jsem zprvu nevěděl, proč mi o tom vůbec píše. Poté se ale zmínil, že se presně v tu dobu koná v přírodní rezervaci Toulovcova Maštale 6. ročník bikového maratonu horských kol Author cyklo Maštale 2006 se startem v nedaleké Proseči.

Když se pátek konečně přehoupl do druhé půlky, začal jsem se v práci nervózně kroutit na židli. Na obloze se po měsíci ukázalo slunce a venkovní teplota zvýšila viskozitu "védéčka" do pracovních hodnot. Na páteční spinningovou hodinu jsem si zajistil záskok již v úterý a tak jsem teď už jen čekal, až na Orloji odzvoní 16:00PM a já vyrazím se svým novým starým fordem směrem na Vysočinu.

K tomuto podniku jsem přesvědčil ještě jednoho kamaráda a spolužáka ze střední školy. Říkáme mu Liwoj a jezdí na bajku asi o rok méně než já. Jediný závod, který kdy absolvoval byla Vystkovská 250ka v roce 2004. Letošní zimu se velmi pilně věnoval spinningu a přestože na bajku měl tento rok najeto jen 50km nebál se strávit dalších 50km v závodním tempu. Oba jsme byli velice zvědaví, jak účinná taková čistě spinningová příprava bude.

Do vyhlášené restaruce U Dostálů v malebné obci Borová na severním okraji Vysočiny jsme dorazili v době, kdy Němci vedli nad Kostarikou 2:1 (4:2). Zde jsme ale jen dokoukali fotbal a vyrazili do asi 7km vzdálené Proseče na prezentaci. Při té jsem ke svému zklamání zjistil, že z důvodu provedení pozdní platby na účet organizátora nemám nárok na guláš a tričko dostanu pouze, pokud nějaké zbyde. Sice jsem to tušil podle informací na internetu, ale stejně mě to na místě trochu zamrzelo, protože za startovné 500Kč by člověk očekával nějaký standard. Navíc triko z Maštalí 2004 je moje velice oblíbené. No ale s tím se nedalo nic dělat.

Opět jsme se přesunuli do Borové, ale tentokrát do Restaurace u lesa, kde jsme se sešli se zbytkem učastníků Maňasovy cyklistické akce. Po dobré večeři jsme se při pivu a zápasu Polsko-Ekvádor(0:2) začali připravovat "běžným způsobem" na následující závod. Překvapením pro nás bylo, když jsme zjistili, že se do závodu přihlásil ještě jeden bývalý spolužák. Sice pouze na 25km, ale důležitější bylo, že měl VIP průkazku, poukázky na guláš a poukázky na útratu v Prosečských hostinských zařízeních.

V sobotu ráno jsme se probudili do velice pochmourného počasí. Na obloze visely černé mraky a po nočním slejváku byla všude spousta vody. Vítr svištěl přes louku a v komínu malé chatičky, ve které jsme strávili klidnou noc, možná dokonce chvílemi zakvílela meluzína. Rtuť olejového teploměru ukazovala kolem 10°C a my jsme se z vyhřátých pelíšků hrabali jen s velkými obtížemi. Podle předpovědi mělo v noci pršet, ale přes den mělo být polojasno a teplota se měla pohybovat okolo 20°C. Zatím se ta noční část vyplnila na sto procent.

Počasí se naštěstí rychle měnilo. Mraky utíkaly někam na jihovýhod a za nimi začalo prosvítat modré nebe. Vrcholky vzdálených lesů již zářily osvícené sluncem. V 10:00h, když startér vypustil na trať první část závodníků na 100km, již slunce zahřívalo i Prosečské náměstí. Všichni tak mohli odhodit teplé bundy, dlouhé rukávy a čapáky a vyrazit do závodu hezky na lehko. Tak, jak si to určitě každý přál a představoval.

Do 50ti kilometrové trati jsme byli vypuštěni asi 10 minut po 100km a já jsem se začal hned od startu protloukat dopředu. Bylo mi jasné, že zanedlouho se 360ti členný peloton změní v dlouhého hada a zajede do lesa, kterým se bude proplítat po úzkých vyšlapaných cestičkách, na kterých nebude možné předjíždět. Zdálo se mi, že mám spoustu sil a že se mi jede nějak lehce. Moje očekávání dlouhých brodů korytem řek a šplhání v SPD po pískovcových skalách s kolem na rameni jak tomu bylo v roce 2004 se nesplnilo a já se řítil s dobrým pocitem krásnou zvlněnou krajinou se spoustou zajímavých tvarů z pískovcových skal a úžasných zelených udolí v půli rozdělených klikatící se řekou.

Na kilometru 25 bylo připravené občerstvení. V tu dobu jsem se cítil ještě poměrně dobře a tak jsem stejně jako celá skupina, ve které jsem se držel, projel bez zastávky. Snažil jsem se vzít si banán, ale spolupráce se slečnou, která mi ho podávala nedopadla dobře a nebohý banán skončil na zemi pod koly ostatních bikerů. Při přebírání iontového nápoje jsem si již počínal o poznání lépe a tak jsem mohl alespoň pořádně doplnit tekutiny a ušetřit svoje zásoby.

Jelo se mi opravdu dobře a necelých 20km před koncem okruhu nenasvědčovalo nic tomu, že bych se měl nějak příliš zhoršit. To se ale změnilo přesně na kilometru 31. Tam jsem zjistil, jak zrádný je profil trati namalovaný na papíru. Podle něj to vypadalo, že bude trať plná kopců, které na sebe budou navazovat jeden za druhým a budou mít přibližně stejná stoupaní i klesání. Až když jsem si profil prohlídl znova po závodě, všiml jsem si, že právě na kilometru 31 je stoupání poněkud příkřejší. A to to ještě na papíře nevypadá tak, jako v reálu. Ve skutečnosti byl totiž ten kopec podstatně jinej než všechny předchozí i následující.

Co si budem povídat, s mojí váhou jsou kopce problém. Tady byl ještě navíc problém v tom, že mě vzaly křeče. A to pro jistotu do obou stehen najednou. Asi ve třetině kopce jsem slezl z kola a velmi zvláštním krokem s propnutými koleny na obou nohách jsem tlačil kolo k vrcholu. Skupinka, s kterou jsem se držel mi brzo zmizela za kopcem a zespodu se už blížila další. Ta mě také rychle dostihla a začala předjíždět. V tu dobu jsem cítil, jak mě opouští síly a závod přestává bavit. Ještě jsem to zkusil zachránit gelem, ale účinek byl stejný, jako když shoří list papíru v ocelářské peci. Do konce zbývalo 15km a já cítil, že budu mít co dělat vůbec dojet.

Z průměrné rychlosti 20km/hod jsem zpomalil asi na 5km/hod a čekal, jestli se v nohách náhodou zase nějaka energie zázrakem neobjeví. To se bohužel nestalo a tak jsem se šnečím tempem sunul k cíli a modlil se, ať už jsem v něm. Asi 7km před cílem mě dohnal Liwoj a snažil se mě vyburcovat, abych se ho chytil. Ale kde nic není, ani smrt nebere. Zkusil jsem to a asi po 500m jsem to musel vzdát. Bylo jasný, že na to nemám. Nechal jsem ho tedy odjet, podobně jako další desítky závodníků.

Zhruba 3km před cílem jsem uviděl asi dvacetiletýho kluka, jak sedí na zemi vedle trati. Kolo položené opodál, v očích mírnou zoufalost a obličej bledý jako stěna. Všichni kolem něj projížděli bez zájmu. Já jsem byl vděčný za záminku na zastavení a tak jsem u něj břibrzdil a zeptal se ho, jak mu je. Řekl, že tam už sedí 20min a že je totálně bez síly. Biker jedoucí kolem na nás zahlásil, že už je to jen přes kopec, ale hoch se nebyl snad ani schopen postavit na nohy. Poprosil mě o něco k jídlu, tak jsem mu dal nějaký EnergyBar. Rozloučil jsem se a vyrazil na zbytek trati s pocitem, že na tom ještě nejsem nejhůř.

Sílu, kterou jsem již 15km v nohách neměl, jsem znovu ucítil, až když jsem zaslechl hudbu reprodukovanou v cíli na náměstí v Proseči. Chvilku předtím jsem se ještě utápěl v bolesti a nechával se bez boje předjíždět jedním bikerem za druhým. Sotva jsem otáčel nohama a se stehny opět ztvrdlými v křečích ukrajoval zbývající metry posledního kopce. Po psychické infůzi, způsobené vědomím velmi blízkého cíle, jsem se pokusil vyrazit ze sebe ještě poslední zbytky sil a polepšit si alespoň o jedno místo. Posledních asi 400m jsem svedl tuhý boj s bikerkou, která mě předtím v kopci předjela. V rámci našeho vzájemného souboje jsme převálcovali jednoho závodníka, který vůbec nestihl (nebo nemohl) zareagovat a nakonec jsem druhým pokusem předjel asi 10m před cílem i jí.

Přestože jsem většinu závodu jel v pohodě a velice dobře a očekával životní úspěch, měl jsem nakonec problémy dorazit vůbec do cíle. Liwoj mi na posledních sedmi kilometrech naložil 5 minut a tak jsem byl z výsledku velice zklamán. Snad to pro mě bude ponaučení pro příště.

Každopádně jsme cílem projeli všichni tři bývalí spolužáci a i to je třeba vždy náležitě oslavit. Tak jsme využili poukázky a zavítali do restaurace Na staré lékarně, kde se o nás velice pěkně starala hezká servírka a příjemný číšník. Poseděli jsme na zahrádce, pochutnali si na dobrůtkách z grilu, napojili se výborným pivem a u fotbalů Anglie-Paraguay(1:0) a později Trinidat a Tobago-Švédsko(0:0) jsme podrobně rozebrali zážitky z absolvovaného závodu.

Večer jsme se vrátili na chatu, kde jsme si dlouho do noci u ohně vyměňovali zážitky se silniční skupinou a pak jsme šli k ránu unaveni spát. Nechali jsme si zdát krasné sny o tom, jak nám při závodě nedošla energie a ve finiši jsme zvítězili nad Lukášem Bauerem (původně se měl účastnit, ale asi ještě nerozchodil Krále ;)

Závěrem bych chtěl říci, že celá akce byla výborně zorganizována. Trať byla poměrně náročná, ale ne tolik, jako před dvěma lety. Pořadatelé se postarali o její bezchybné značení a během jízdy jsme potkávali spoustu žlutě oděných pomocníků, kteří nejen že ukazoveli cestu a upozorňovali na nebezpečné úseky, ale velice často povzbuzovali a fandili, čímž společně s dalšímy diváky navozovali velice příjemnou atmosféru. Místní obyvatelstvo bylo přívětivé a všichni jakoby závodem žili. Je mi jasné, že ve skutečnosti to tak asi nebude, ale nesetkal jsem se s jediným projevem, kdy by nám dával někdo najevo, že jsme tam nevítaní hosté. V podvečer před odjezdem jsem měl možnost prohodit pár vět se starostou Proseče, který mě ujistil, že pokud nevyvolají nějaké problémy ekologičtí aktivisté, tak se příští rok pojede stejná nebo podobná trať. Nakonec jsem dostal i tričko a s přihlédnutím ke kvalitě odvedené pořadatelské práce si myslím, že bylo startovné 500Kč naprosto v pořádku.

karlos

Created by kerles © 2005