Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

5.5.2007 S Pepou, za Pepou, před Pepou (Šela 2007)

Těsně po prezentaci v pátek večer jsem si potřásl rukou s obávaným Pepou a už jsme se jeli ubytovat do nějakého penzionu 10km od Lipníku. Team Vystrkov se jel soustředit 50km na druhou stranu. Co se dělo v jejich „kuchyni“ ví jen oni. Každopádně na rozdíl od naší výpravy ( Adam a Jirka Bašek ) oni měli i dámskou společnost. V Penzionu „Hájovna“ jsme si dali 2 večeře a 3 piva a šli spát.

Ranní nervozita a 3 návštěvy na záchodě jsou již normální. Snídaně, odjezd do Lipníka, ještě větší nervozita. Volba oblečení nebyla lehká, ale vzhledem k mému nastydnutí jsem vzal nakonec dlouhý kalhoty a návleky na ruce. Při montáži kol „těsně“ před startem projela kolem „Extrem“ výprava s komentářem: „Aby jste to vůbec stihli“. Já jsem ještě dohustil HeadShock a už jsme jeli na start.

Do první vlny mě nepustili. Prej jen do čísla 130. Za zkoušku to stálo. Škoda. Musel jsem se smutně zařadit někam doprostřed chumle. V tom zmatku se mi Jirka někam ztratil a navíc se mi zase začalo chtít na záchod. Těsně před startem mě objevili Vystrkali, tak jsem přešel k nim na druhý konec chumlu. A bylo to tu. Byl jsem na startu, těsně vedle Pepy. Co víc si můžu přát! Jirka tu byl taky. A už se startuje. Poslední plácnutí s Monikou při pomalém průjezdu startem, pravotočivá zatáčka a jedem.

Byl jsem za Jirkou Zumrem. Jirka Bašek někam totálně zmizel. Josku jsem viděl. Jeho stříbrnej dres je vidět hodně dobře. Kaniho jsem ani nezahlídl. Ze začátku jsem čekal vetší kule. Král a 3vrchy se jedou hned odstartuj strašně rychle. Jirka vypadal lenivě, takže když jsem směrem k Joskovi uviděl podél obrubníku uličku, tak jsem ho docvaknul. Pepa začal jako úhoř pronikat závodním polem rázně kupředu. Jeli jsme tak 35km/hod a to stačilo abychom toho dost předjeli. Jelo se zprava doleva, Pepa chytal jedno husí hejno za druhým. Najednou se otočil, zasmál a povídá: „Jeď mi to chvíli“ (nebo tak něco). Tak jsem musel jít dopředu, což nemám moc rád. Chvilku jsme tak postupovali, až najednou zleva přišel nějakej hrot, kam Pepa emigroval a to mě vysvobodilo.

Až k prvnímu zúžení při vjezdu na polňačku jsem jel tak 3 fleky za nim. Tam se to ale úplně zastavilo, zip z obou stran a Pepa se mi ztratil. Já jsem jel oblakem prachu (kdo tam nebyl nedokáže si představit jakym prachem!) dál a revidoval úbytek sil. A pak se to zastavilo skoro úplně. Nervozita kolem stoupala. Já jsem si tam alespoň trochu odpočinul. Znáte to, před váma špunt a někdo za váma volá „Jeďte chlapi, jeďte!“ Pár bláznů to projíždí přes křoví kolem cesty - klasika. Konečně výjezd na louku. Do kopce to ostatním moc nejelo (aspoň mi to tak připadalo), tak jsem skoro mimo cestu po louce začal předjíždět. Asi po kilometru jsem před sebou zahlídnul stříbrnej dres a poznal Pepu. Když jsem dojel po chvíli vedle něj, Pepe povídá: „No kde seš! Čekám tady na tebe!“. Z toho jsem měl radost.

Dál jsme jeli spolu. Dá se říct, že jsme šli jen kupředu. Nepamatuju si, že by nás někdo předjel. Pak to na jedný louce přede mě z pravý koleje švihnul nějakej aktivec a vytěsnil mě mimo cestu doleva. Musel jsem zpomalit a vydolovat kolo zpátky. Byla tak taková debilní hrana. To bylo to místo, který zmiňoval Pepa. Ležel tam nějakej chlápek a vypadal dost otřeseně. Pepa to před nim musel zapíchnout a lehnout. Kdybych před tím nemusel slézt z kola, tak jsem to tam navalil do Pepy. No jelo se dál. Kondice dobrá, Pepa se usmíval. Pepa se dycky usmívá…

Pak už se jelo pomalu. Úzkou cestou lesem, kde nešlo moc předjíždět. Tam se dalo odpočívat a vzpomínám, že jsme si s Pepou povídali. Napravo Messenger Jirka hustil zadní kolo. Tak to bychom měli z krku. Ale slušně jsme ho pozdravili. Samozřejmě ze se našli blázni, co řvali: „Chlapy, proč jsme tady? Abychom jeli ne? Tak jeďte!“ Ale nebylo kam. Tak jsem zastavil a šel na záchod. Pepu jsem pak dojížděl jen obtížně. Bylo to fakt úzký. Ale na Helfštýně jsme byli zas pohromadě. Občerstvovačkou se jen projelo. Jelo se mi dobře. Střídali jsme se s Pepou v tahání a málokdo nám uvisel. Šťastné chvilky. Pak jsme se zapletly do nějaký skupiny a jela se šotolinová cesta mírně nahoru. Byly to docela kule. Tam jsme se s Pepou nějak rozdělili. Já jsem tam párkrát nevybral zatáčku. Do předu šel totiž nějakej polomagor, kterej to neskutečně rozjel. Já šel za něj, ale on do kopce nevybrzdil na tý šotolině zatáčku a tak jsem v listí mimo cestu přistál i já. Pepa projel kolem a jen kroutil hlavou. S Pepu je pořád sranda.

Jelo se rychle a tak jsem musel dotahovat. To se brzy povedlo a tak jsem v dalším z kopců vyrazil dopředu v domnění, že Pepa pojede taky. Pak přišel sjezdík, kde všichni zpomalili a já zjistil, že už jedu skoro sám. A dokonce bez Pepy. Tak jako celá Šela byl i tohle pěknej technickej úsek, kde bylo důležitý volit správnou stopu a správně přenášet těžiště. Bylo tam i pár krásnejch brůdků (ne přehrady jako na Králi!). Jel jsem skoro sám a čekal na Pepu. Pomalu jsem začínal mít hlad a přišla i apatie. Ta je nejhorší. Ale najednou, kde se vzala, tu se vzala - občerstvovačka.

Slezl jsem pěkně z kola, nechal si dolejt bidony, vypil půl litru coly a snědl dva moc dobrý chleby se sádlem. Mezitím se kolem prohnal balík závodníků, ale Josku jsem v něm nezahlídnul. Později se ale ukázalo, že v něm byl. Podle mě se tam skovával. Já jsem si ale dal ještě banán a pak teprve vyrazil na nudnou rovinatou pasáž. Byl to přejezd na druhej hřebínek. Balík se mi vzdaloval a mě nic nenutilo zrychlit. Vždyť Pepa je někde za mnou. Až přijede pojedeme spolu dál (jak bláhové).

A tak jsem si to drkotal po poli, přemejšlel, proč to dělám a nechal apatii, aby mě užírala. Podjeli jsme nějakou dálnici či co, kde se vedlo kolo hnusným jílem. Podle stop na dně to Elita asi jela potokem. Dojel jsem nějakou ženskou a nechal se táhnout. Postupně ale účinně. Vypadala nabušeně a tak jsem si řekl, že je třeba první a když jí pomůžu, tak mi v cíli poděkuje. Tak jsem šel před ní a snažil se jí táhnout. Spolu jsme dojeli do nějaký vesnice, kde se k ní sesypal nějakej realizační tým. Začali jí ládovat jídlem a já byl zase sám. Má společenská úloha se rozpadla. Pak se jelo měsíční krajinou, kde podle cedulí asi někdy povede dálnice. Za ní však byl zase les a stoupání.

To sádlo z chleba mi pomohlo a tak jsem začal zrychlovat a pomalu dojíždět torzo balíku přede mnou. Dojel jsem i chlapa na Skalpelu, se kterym jsem jel ty brody těsně před občerstvovačkou, ale on pak zamudroval. Teď jel pěkně plynule. Ano sem patříš, řekl jsem si a jel za ním jako stín. A zase jsme předjeli spoustu lidí. Hlavně do kopce. Sjezdy byly úzký a nebezpečný. Byl to první závod, kterej jsem jel z computerem, takže jsem se nemusel pořád někoho ptát, kolik kilometrů zbývá ještě do cíle. Zato jsem se pořád ptal, kolik zbývá kopců. Joska ze zadu pořád nepřijížděl a to mě znervózňovalo. Scalpelista stupňoval tempo. Pořád si sahal pod sedlo a buď otvíral nebo zavíral zadní tlumič. Já si neměl co otevřít a tak mě už dost bolely záda z kořenovejch sjezdů. Pršelo. Z kšiltu helmy padaly kapky a byla mi zima. Asi už jsem měl horečku. Navíc mi na těch drncačkách pořád klouzaly návleky z rukou k zapěstím a padaly dolu kraťasy. Vložku jsem měl občas v půlce stehen. Prej už jen dva kopce. Peču na to. Nechal jsem si spolubojovníka odjet a šlapal si sám plynule dál.

Pak přišel nějakej kopec po asfaltu. Všude se válely „karbošneky“, tak jsem si taky jednoho lousknul. Se zavřenou vidlí a velkou frekvenci šlapání, aby mi nezatuhly nohy, jsem pomalu předjížděl vystavený závodníky. Byl to poměrně dlouhej kopec, ale po asfaltu, kde mě nebolely záda od drncání a tak se mi jelo dobře. Tady si úplně nepamatuju, jak byla trať. Myslím, že se jel prudkej sjezd dolu, kde bylo dost lidi a tleskali a pak další výjezd po asfaltu nahoru. Tam jsem se zeptal, kolik bude ještě kopců. Prej už žádnej. Tak roztáčím pedály a beru si druhej „karbošnek“. Ale cesta jde pořád do kopce. Tak jsem se tam jen tak blincal. Zlobily mě košíky na lahve. Oba se nějak uvolnily a drncaly. Čekal jsem, kdy upadnou. Čert vem lahve, ale o košíky jsem přijít nechtěl.

A pak konečně sjezd. Líbil se mi, tak jsem jel rychle. Dojel jsem skupinu asi pěti borců a tam mezi nima, jak blesk z čitýho nebe, PEPA! Tak proto nepřijel zezadu, on byl vepředu! Bylo to zrovna v nějakym širšim místě, tak jsem je všechny vnějším obloukem v zatáčce předjel. Pamatuju si, že jsem v tý zatáčce asi 2vteřiny koukal na Pepu, jestli něco řekne. Ale nic neřekl. Ani se neusmál. Šlápl jsem do toho naplno, vykašlal se na košíky a na konci sjezdu jsem dojel Scalpelistu. Pak jsem na jedny louce uviděl cedulku „12Km do cíle“ a pod ní „Smajlík“. Měl jsem na tachometru 74, tak to přeci nebude plnejch 89. Řekl jsem si. Ale teď už vím, proč tam ten smajlík byl…

Teď nebo nikdy! Chytil jsem se za Scalpelistu a společně s ním předjížděl dál. Byl lepší než já, držel jsem se jen taktak. Ale na rovinkách foukal vítr a já věděl, že když mi ujede, tak mě chytne apatie a nepojede mi to. Navíc roviny Joskovi jdou. Už jsem nevnímal, kolikrát jsme podjeli nebo nadjeli nějakou cestu. Helfštýn byl na obzoru, ale my jsme jeli někam úplně jinam. A pak zase na druhou stranu. Pořád jsem se otáčel a vyhlížel Pepovu skupinu. Kupodivu za náma byla jenom veliká díra. Dojeli jsme zase nějakou skupinu a ta hned přestala jet. V poli nám někdo hlásil pořadí: „145,146,147…“ To mě povzbudilo. V dvoustovce budu. Chtělo se mi přestat šlapat, ale ten vítr…

Dál se pokračovalo asi v 12ti lidech, ale nikdo nechtěl moc šlapat. Zem byla tvrdá a já jsem si musel pořád protahovat záda. Bolely mě jak čert. Na tachometru jsem měl 87. Vzpomněl jsem si na ten debilní smajlík. Pak už jsme ale přijeli po takový louce s nepříjemnejma kolejema pod kopec z Helfštýnem. Jedna ta kolej mě chytla a já se pěkně vymlátil. Naražený koleno, zápěstí, tráva v řidítku. V zatáčce pořád kříčela nejká holčička: „Jedem! Jedem! Jedem...“ Za mnou ležel taky nějakej chudák. Tak jsem se sebral a jel.

Skupinka odjela po asfaltu nahoru. Scalpelista tam se mnou zůstal. Říkám mu: „Peču na to.“ On: „Já toho mám plný brejle.“ A tak jsme pomalu jeli nahoru. Pak odbočka do nějakýho sadu a zase bolavá drncavá pěšina mírně do kopce. Už jsem to moc nevnímal. Pak zase asfalt. Kupodivu jsme zase dojeli tu naší skupinu. Pak ostrá levá. Všichni slejzaj, jen Scalpelista a já ne. Bez zaváhání jsme vyjeli tohle stoupání po kořenech a předjeli asi 10lidi. Tam mě podrželi pláště. Poslední úsek až na hrad už všichni jen odevzdaně šlapali. Žádný sprinty jako třeba na 3vrchách. A pak konečně brána a cíl.

Pepa přijel za chvilku. V cíli už se zase usmíval. Závod to byl pěknej, technickej. Akorát pro mě. Kolo jelo až na ty košíčky dobře. Nová přehazka jela bez problémů. I zavírání vidle do kopců mi svědčí. Kupodivu žádný defekt. Narozdíl od Jirky Messenger Baška, kterej si tam zkazil sezonu a možná i kariéru. Až doma jsem pak zjistil, ze mi někde prasknul v zadním kole drát. Ale to se stane.

Na závěr moje spotřeba: 2,5x půllitrovek Bidon, 2x Deli čoko, 2x Karbošnek, 2x Chleba se sádlem,1x banán, 2x Coka cola

AS
 >>fotky<< 

Created by kerles © 2005