Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

25.7.2007 Ötztal Alpen bike tour 2007

Den 0. - Přípravy a cesta

V pátek po spinningu jsem naházel věci do auta a co nejrychleji se vydal z Prahy směrem na Vysočinu. Do restaurace U Čiháků jsem dorazil ve 21:00 a kromě spousty jiných, jsem tam na terase nalezl chladit hrdlo po horkém dni Pepu a Slovana. Velice rychle se jim podařilo zchladit i moje nadšení, když mi oznámili, že Slovan a Kani s námi nejedou. Kanimu prý prasknul na Třech vrchách rám a Slovan je prý příliš busy. Šilerovic naštěstí slíbenou účast nezrušili a tak jsme i v oslabené sestavě mohli vyrazit. Slovanovi patří velký dík za zapůjčení auta. V jeho dodávce jsme si mohli po celou dobu cesty dopřávat spousty místa a ani se zavazadly se nikdo nemusel omezovat. Jen mi bylo trochu líto Pepy, který se organizaci celé akce věnoval několik dní a nakonec nejel nikdo, s kým by si tam mohl zajezdit. Na druhou stranu by mu stejně asi ani Kani ani Slovan nestačili.

Po dvou pivkách a neúspěšném přemlouvání Slovana jsme si s Pepu domluvili odjezd z Vystrkova na 00:45 a já jsem si šel domu zabalit. Z technických důvodů jsme nakonec vyrazili asi o 30minut později a tak na nás museli Pelhřimáci chvilku čekat. Po naložení Luboše, Věry, jejich kol, spousty batohů, tašek a hlavně předimenzované krabice Věřiných úžasných marmeládo-tvarohových koláčků, jsme se vrhli směrem na jih do výru oslepujících blesků, dunících hromů a proudů vody, valících se z černého nebe jako vodopády, které na nás čekaly několik hodin později, několik kilometrů dále a hlavně již pod sluncem rozzářeným Rakouským nebem, na němž se jen sem tam vyskytl mráček jakoby přilepený k mohutným masám skal zdvíhajících se na obou stranách dálnice do výšky dvou až tří tisíc metrů. Vrcholy největších z těchto velikánů i v červenci zdobily třpytící se špičky bílého sněhu a dole v malebném údolí mezi nimi, s nadmořskou výškou stejnou, jako má Vyhlídka nad Vystrkovem, probouzelo se do sobotního rána kouzelné město Insbruck.

To už nám k cíli mnoho nechybělo a navíc nám zbytek cesty krátily již mnohokrát viděné přesto však stále dech beroucí výhledy na neuvěřitelnou krajinu, která se díky Rakouské mentalitě jeví na první pohled jako klidná a pohostinná, přesto však v člověku vzbuzuje svou geologickou rozervaností pocit úcty a nevlídnosti. Kilometry díky dálnici rychle ubíhaly a tak jsme z ní za nedlouho sjeli a vydali se po státovce obdivovat krásy Alp do Ötztalského údolí. Zde musel náš unavený řidič Pepa začít dávat velký pozor na zvýšený ruch na silnici. Z velké části se o něj postarala spousta pestrobarevných cyklistů. Stejně jako oni jsme i my směřovali zeleným údolím do mírného kopce proti proudu řeky, jejíž voda připomínala bílou kávu z melty. Zatím jsme jeli autem, ale už jsme se nemohli dočkat, až se k nim přidáme i s našimi bajky.

Krátce před osmou hodinou ranní zastavila naše tyrkysová toyota před recepcí kempu, který pro nás Pepa vybral v obci Huben na nejvyšším konci široké části údolí. Dále už řeka vyrývala do skal jen úzkou brázdu, kterou jsme hodlali v následujících dnech detailněji prozkoumat. Kemp byl klidný a čistý. Ze tří stran byl chráněný vysokými horami, na jejichž vrcholcích jsme až po dvou dnech rozeznaly vlající červenobílé vlajky, které nám prozradily existenci horských chat. Vysoké hřebeny byly na jihovýchodě přerušeny již zmíněným úzkým zářezem řeky Ötz. Na sever se otvíral široký výhled do rovinaté oblasti zeleného údolí, kterým jsme přijeli.

Po výměně několika vět a několika více gest se správcem kempu, který asi jako jediný, koho jsme v Rakousku potkali neuměl anglicky, jsme se nastěhovali na přidělený plácek umístěný strategicky nedaleko sociálek i restaurace a zároveň by se dalo říci i v rohu kempu. Od našich nejbližších sousedů nás dělily dvě dodávky a další nejbližší soused byl až přes cestu. Byl to charismatický, asi dva metry vysoký Holanďan, který rád griloval, chodil v krásných dřevácích a vždy slušně zdravil. Další výhodou tohoto plácku bylo nedaleké připojení k elektrickému napětí - bohužel k vysokému. Nehledě na nebezpečí úrazu elektrickým proudem postavili Šilerovi bleskově stan přímo pod vedením. Mezi tím jsem já rozesílal zprávu, že jsme dorazili v pořádku a Pepa naposled kontroloval mapu. Poté jsme se všichni rychle občerstvili, převlékli do dresů a nedočkavě vyrazili vstříc Alpským kopcům.

Den 1. - Martin-Bosch Hute

Hned na první den si pro nás Pepa přichystal chuťovku. Tou byl výjezd na chatu Martin-Bosch. Jak velká to bude výzva jsme ale při výjezdu z Hubenu směrem na Solden ani v nejmenším netušili. Cesta vedla podél proudu řeky do mírného kopce a my jsme si užívaly první kilometry, které nám mizely bez problémů pod koly. Drželi jsme se vyznačené cyklostezky a snažili jsme se držet mimo hlavní silnici. Kousek pod Soldenem nás čekalo prvních pár serpentin, na kterých už bylo poznat, že zadarmo to v Alpách nebude. Cestou se nízká oblačnost téměř úplně vytratila a nad hlavami se nám naplno rozzářilo horské slunce. V tu chvíli jsem si uvědomil, že bez brýlí to tady asi nepůjde. Když jsme tedy dorazili do Soldenu, vybral jsem si peníze a stavil si koupit nové brýle. Jak můžete vidět na fotkách, jsou trochu kosmický, ale sloužily mi hodně dobře a doufám, že ještě posloužejí.

Někde uprostřed Soldenu nás cyklostezka opět odvedla z hlavní silnice a začali jsme stoupat do prudkého kopce. Nejprve mezi domky a poté přes louku až na sjezdovku a k mostu, který přes sjezdovku vedl. V tu chvíli se za námi otevřel krásný výhled na Solden a údolí pod ním. Bohužel jsme zde trochu zazmatkovali a v domnění, že jedem špatně jsme se rozhodli vrátit zpět na silnici. Ztratili jsme tak nabrané metry a na sestup jsme si navíc vybrali nesjízdnou cestičku, takže jsme ji téměř celou stlačili. To jsme ještě nevěděli, že to pro dnešek není poslední tlačení. Po návratu na silnici jsme po pár metrech opět našli naši stezku a tou jsme se vydali zase do stoupání. To vedlo po úzké asfaltce, která se po chvilce začala stáčet k místu na sjezdovce, odkud jsme si před chvíli vychutnávali výhled na město a okolí. Po několika málo minutkách jsme opravdu dojeli na most přes sjezdovku a trochu jsme si zanadávali. Teď už ale víme, že těch pár ztracených hoháčů nebylo ničím oproti tomu, co nás ještě čekalo. Po překonání mostu jsme pokračovali ve stoupání. Z asfaltky jsme přejeli na šotolinu a začali jsme zdolávat první vážné serpentiny. Čekalo nás 9km do kopce a vystoupání o 640m. Ke konci tohoto kopce mě z mého výkonu začaly přepadat stejné pocity marnosti, jako když jsme zdolávaly Alpy před dvěma lety na Alpentour, ale nakonec jsem se Věry a Luboše udržel a dodrápal se až k první z horských chat, které nás na naší projížďce čekaly. Tam se mi při pivku a spekenknodle supe nálada zase zlepšila.

První kopec byl tedy zdolán a po krátkém posezení a občerstveni na chatě Gaislachalm nás měla čekat zasloužená odměna ve formě nějakého úžasného sjezdu. Tak to také z počátku vypadalo. Spustili jsme se po široké šotolinové cestě, která se kroutila přes zelenou louku někam do údolí a vychutnávali si jízdu s větrem o závod. Po pár stech metrech nás značka navedla ze šotoliny na úzkou cestičku a poté trochu prudčeji dolu směrem k lesu. Po příjezdu k lesu už nám ale bylo jasné, že dál nás asi žádný velkolepý sjezd nečeká. Sklon cesty se začal blížit sklonu bubnu pod skokanským můstkem a navíc bylo nutné překonat spoustu kamenů, skalek a nevytočitelných zatáček. Přibližně dvě třetiny z nabytých metrů jsme tedy nakonec tlačili nebo nesli kolo na rameni a nezbývalo než se těšit na blížící se asfaltovou silnici. Na ní jsme se zformovali do krátkého vláčku a pod vedením Pepy a s jeho ujištěním, že teď nás čeká jenom mírné stoupáni po asfaltu, jsme začali zdolávat další kus dnešní etapy.

Asfaltový úsek byl dlouhý 9km a měl převýšení pouze 350m. Přesto nás jeho zdolání dost unavilo. Pepovo tempo jsme po několika metrech neudrželi a tak nám za nedlouho zmizel z očí. Cestou jsme projeli několik tunelů. Pozorovali jsme hučící řeku, valící se obrovskou rychlostí úzkým korytem plným velkých balvanů a spoustu větších či menších vodopádů, řítících se zdánlivě přímo z vrcholků okolních hřebenů a končících s rachotem v hlavním proudu řeky. Nakonec nás cesta přivedla už do Venta - dle Pepových informací nejvýše položené vesnice s kostelem v Rakousku.

Ve Ventu na nás čekal Pepa. Udělali jsme pár fotek, doplnili vodu a Pepa nás seznámil s následujícím plánem. Nacházeli jsme se téměř na konci světa. Nadmořská výška vesničky je 1895m a vede sem jedna silnice, která už dál nikam nepokračuje. Je to konec jednoho údolí, které se kousek za posledními domy rozděluje na další dvě. Pepa měl v plánu vydat se po štěrkové cestě, klikatící se po úbočí jednoho z nich ještě dál a výš. Cílem měla být horská chata Martin-Bosch, kterou navštívil v zimě při skialpovém výstupu. Ta se nachází ve výšce 2501m, takže před námi bylo další stoupání přes 600m. Vzdálenost jsme nevěděli přesně. Podle turistických značek to mělo být dvě hodiny chůze.

Problém s jízdou v takové výšce je v tom, že i když jste na pokraji sil, tak si díky nízké teplotě nemůžete na chvilku zastavit a odpočinout. Při vysílení je ta zima o to intenzivnější. Já a Luboš jsme toho už měli plný zuby a tak jsme koketovali s myšlenkou, že už nám to pro tento den stačilo a že ze všeho nejlepší bude zalézt do blízké restaurace a počkat až se Pepa s Věrou vydrápou nahoru a zase vrátí. Nakonec mi však bylo ztráty takového cenného skalpu líto, takže jsem se rozhodl jet dál a přesvědčil jsem i Luboše. Cesta vedla stále jen do kopce, což má tu výhodu, že když už člověk opravdu nemůže nahoru, stačí se otočit a bez námahy lze kdykoliv sjet dolu. Za vesnicí jsme tedy překonali kousek prudkého kopce přes sjezdovku a pak jsme začali ukrajovat metry z mírně se zvedající šotolinové cesty klikatící se po úbočí hory. S každým výškovým metrem docházely síly a s přibližujícím se ledovcem se rychle snižovala teplota. Cesta se před námi táhla téměř do ztracena a až někde v dálce zahýbala za výběžek. "Za tou zatáčkou je ta chata" říkal Pepa. A my mu to věřili. Rafička na ukazatelích energie se už povážlivě začala blížit k nule a do toho se začal zvedat ledový vítr. To už bylo na Luboše, který ještě zcela nedoléčil angínu, moc. Klepal se zimou a nebyl už se schopen zahřát. Rozhodl se tedy pro únik dolu do údolí. My ostatní jsme pokračovali dál.

Když Luboš otáčel, cítil jsem se relativně dobře. Výběžek za kterým se měla schovávat chata se blížil a já se těšil na velký bajkový skalp. Asi po hodině pomalého stoupání jsme se dostali na kýžené místo a uviděli za výběžek. Jak už asi tušíte, neviděli jsme tam k našemu nemilému překvapení žádnou chatu, ale další kus klikatící se cesty končící zatáčkou za další výčnělek. Psychika mi v tu chvíli podlomila kolena a sebrala téměř všechnu zbývající sílu. Věra byla naštěstí v tu dobu ještě optimistická a slovy "Na tu chatu dojedu, i kdybych tu měla zhebnout" mě zase trochu nabudila. Zakousli jsme se tedy ještě do pedálů a po pár desítkách minut jsme dorazili za další zatáčku. V ní stál Pepa a čekal, co mu řekneme, až uvidíme, to co on už viděl. Ani za touto zatáčkou na nás nečekal pohled na Horskou chatu, ale pouze další několikasetmetrový úsek do kopce. V tu chvíli ztratila nervy Věra a začala vyhrožovat, že to vzdá. Ale já jsem cítil, že už jsme opravdu kousek a řekl jsem si, že teď už tam dolezu i kdybych měl celou dobu kolo tlačit. Věře jsem zakázal jakýkoliv pochybnosti a se skřípěním zubů jsem se vydal proti prudkému kopci a ledovému větru. Některé části tohoto úseku už byly nad naše síly a tak jsme hodně tlačili. Přesto jsme se nakonec přiblížili k další zatáčce za další výběžek, kde na nás opět čekal Pepa. Zase na něm bylo vidět, že čeká co mu řekneme. Na tváři ale nedokázal skrýt lehounký, téměř neznatelný úsměv a ten nám prozradil, že konečně uvidíme to, co si celou dobu přejeme. Před námi se sice objevil ještě asi dvousetmetrový úsek, ale nebyl již tak prudký a na jeho konci stála v celé své kráse velká osamělá Martin-Bosch Hute.

Následovala gratulace od Pepy, který vypadal stejně unaveně, jako když jedeme na nedělní projížďku na elektrárnu. Poté jsme si připili na vítězství zaslouženým pivem, ke kterému jsme si pro doplnění energie dali spekenknodle mit saurkraud. Ještě jsme se chvilku ohřáli, udělali několik fotek a vyrazili dolů za Lubošem. Čekal nás parádní 10km sjezd, který mi kazila jen vzpomínka na sjezd po zdolání Tremalza, kde jsem v podobném terénu po nečekaném setkání s bajkerem v protisměru málem nevybral zatáčku a spadl se srázu. Nakonec jsme ale všichni ve zdraví dojeli do Venta, kde jsme našli Luboše vyhřívajícího se na lavičce. Společně jsme projeli po silnici malebnou vesnicí a ve vláčku jsme se spustili směrem k Hubenu. Sjezd byl dlouhý dalších 25km a kromě asi 1km úseku a kromě průjezdů městy neklesala naše rychlost pod 40km/hod.

V kempu jsme si dali příjemnou sprchu - někdo teplou, někdo studenou. Každý po svém jsme se občerstvili a v podvečer jsme ještě zašli do místní restaurace na pivo, které stálo neuvěřitelné 2€. Ve 22 hodin už jsme ale zalézali do spacáků, protože za námi byl velice náročný den téměř bez spánku, dlouhá cesta autem, spousta zážitků a hlavně 75km na kole po drsných Alpských velehorách.

Den 2. - Timmelsjoch

V noci ze soboty na neděli jsme doháněli spánkový deficit z předchozí procestované noci a náležitě jsme si to užili. Několika kapkami vody, které se nám snesly na nosy někdy kolem sedmé hodiny ranní, jsme se nenechali znervóznit a sladce jsme spali až do 10:00. To už ale Věra nevydržela a začala vydávat různé zvuky, aby nás vzbudila. To se jí nakonec podařilo a tak jsme se začali chystat na další náročnou etapu.

Ráno nás bohužel nepřivítalo příliš vlídným počasím a tak jsme chvilku váhali, co si zabalit do batůžků. Všichni kromě mě už byli po snídani, protože se udělali pauzu na jídlo během spánku. Já jsem byl tedy trochu ve skluzu, ale Věra naštěstí nemohla najít brejle, takže jsem jejich náskok lehce dohnal. Pepa mezi tím ladil Introverta a dofoukal nám všem tlak v kolech. Čekala nás totiž celodenní etapa po asfaltu. Pepa měl v záloze ještě jeden šotolinový výjezd, ale po zkušenosti z minulého dne se mu nás zřejmě zželelo a rozhodl se pro tuto technicky méně náročnou variantu.

První část dnešní vyjížďky kopírovala trať z předchozího dne. Téměř po svých stopách jsme dojeli do Soldenu a pokračovali jsme dál do kopce až do Zwieselsteinu ve výšce 1455m, přes který jsme se večer vraceli domů. Tam jsme však z již známe silnice odbočili doleva a začali stoupat směrem na Obergurgl a Timmelsjoch. Aby si alespoň tuto jízdu Pepa trochu užil, rozhodl se, že nás dnes nechá svému osudu a vyrazil napřed. Poučil nás kam máme jet a kde máme odbočit, šlápl do pedálů a zmizel v první serpentině. My jsme se zařadili hezky za sebe a podstatně pomalejším tempem jsme se začali šplhat za ním.

Převýšení 380m na vzdálenosti 8km k odbočce na Timmelsjoch v lyžařském středisku Königsrainu nám dalo pořádně zabrat a musím se přiznat, že jsem to byl já, kdo měl v těchto místech největší krize. Vždy jsem ale ostatní dokázal dojet a nakonec jsme ujeli i cizímu cyklistovi na silničce, který se od nás nechal pěkný kus táhnout. Před odbočkou jsme si dali pauzu na mysli tyčinku a po chvíli jsme se do kopce zakousli znova. Cesta stoupala dalších 7km až k mýtu, které bylo ve výšce 2170m vstupní branou do nádherného průsmyku, uprostřed kterého nás klikatící se silnice vedla nejprve o pár desítek metrů dolů a pak dalším mírným stoupáním směrem k Italským hranicím. Na tomto úseku jsem se konečně trochu rozjel a i když jsem neměl sil na rozdávání, konečně jsem alespoň nedělal Věře a Lubošovi ocásek. Restaurace ve které na nás již netrpělivě čekal Pepa se ale samozřejmě nacházela na nejvyšším bodě průsmyku ve výšce 2509m. Abychom se tam dostali, bylo třeba zdolat poslední zhruba kilometr průsmyku v serpentinách. Pak už nás vítal odpočatý rozesmátý Pepa, který měl radost, že nás vidí, protože po hodině a půl čekání nás už začal podezírat, že jsme boj s kopcem vzdali.

Nadmořská výška 2,5km a celkově nevlídné deštivé počasí toho dne znamenalo, že jsme dorazili do cíle hodně prochladlí a tak nám posezení v teplé restauraci udělalo velmi dobře. Energii jsme doplnili klasicky jedním nealkoholickým pivem a polívkou dle vkusu a chuti. U stolu s námi seděli dva chlápci a jedna dáma, kteří sem, na jih Rakouska, přišli přes celé Alpy až z Německa a měli namířeno ještě o pár desítek kilometrů dál, na jih do Itálie. Naše dosažené cíle se mi v porovnání s tím jejich zdály najednou velice chabé. Ale člověk má být skromný. Jednou třeba taky zmáknu něco podobného.

Cesta zpět byla krátká a svižná. Cestou dolu jsme hledali nějakou pěknou pizzerii, kde bychom si dali večeři. Nakonec jsme sjeli až do Soldenu, kde jsme objevili přímo uprostřed města jednu moc hezkou s úžasnou terasou, ze které byl pěkný výhled na hory kolem. Bohužel to byla pravděpodobně jedna z nejdražších restaurací ve městě. Dali jsme si malý nealko pivko, Věra jako vždy čaj a já s Pepou jsme neodolali a dali jsme si jídlo. Slunce se na nás usmívalo mezi protrhanými mraky a po dlouhém sjezdu nás příjemně prohřívalo. Ale pak už byl zase čas odrazit a vydat se na cestu do kempu.

Zbývajících 10km jsme sfoukli během pár minut i když oproti předchozímu dni foukal mnohem silnější vítr. Ale to odnesl hlavně Pepa na čele pelotonu. My ostatní jsme se většinu cesty jen vezli. Po příjezdu do kempu následovaly pravidelné procedury. Sprcha, nějaké vaření a pak restaurace. Z předchozího dne jsme měli zjištěno, že je v restauraci televize. Plánovali jsme sledování finále juniorského MS ve fotbale, ale k našemu zklamání ho na žádném ze sta dostupných kanálů nevysílali. Tak jsme si dali jen pár pivek, Luboš objednal Jagermeistery a relativně brzo jsme šli do hajan. Čekal na nás poslední den a ten jsme si chtěli užít stejně jako ty předchozí.

Den 3. - Poilltalalm/Breitlehalm

Poslední ráno v Otztalském údolí se neslo ve znamení pohody. Počasí vyhlíželo slibně a my jsme neměli vůbec kam spěchat. Dohodli jsme se, že už nebudeme nic hrotit a že nepojedeme nikam daleko. Pepa si vyhlídl na nástěnce u recepce kempu jednu z několika nedalekých chat roztroušených po okolních kopcích a nám jen oznámil dnešní příděl. Od kempu ve výšce 1192m na chatu Breitlehalm ve výšce 1874m to bylo pouhých 7,5km, ale jak si můžete spočítat, převýšení na tak malém úseku bylo téměř 700m. Pro představu je stejné, jako kdyby jste vyjeli z Vystrkova na Pelhřimov a v Dehtářích by jste byli na Pradědu.

V klidu jsme se umyli, najedli a připravili kola. Při mnohakilometrových sjezdech absolvovaných v předchozích dvou dnech jsem dogumoval špalky zadních brzd téměř na kov a tak jsem si je musel vyměnit. Naštěstí mě to doma napadlo a tak jsem s sebou měl náhradní. Nikdo z nás bohužel nevzal kleště, takže jsme si chvilku s Pepu hráli, než se nám podařilo vytáhnout závlačky. Po několika pokusech se nám to povedlo a nasazení nových gum už bylo otázkou několika vteřin. Ostatní už byli taky ready a tak jsme mohli skočit na bajky a vyrazit.

Po projetí Hubenu jsme narazili na jakýsi Fun-park, kde byly nainstalované různé houpačky, prolízačky, lanové dráhy, vodní skluzavky a mnoho dalších zábavných atrakcí. V celém parku však nebyla ani noha. Proto jsme tudy jen projeli a octli se u lesa přímo pod úpatím hory. Ačkoli se to zvětší dálky zdálo nepravděpodobné a fyzikálně snad i nemožné, mapa opravdu nelhala a do lesa skutečně vedla široká šotolinová cesta. Ta se ihned začala zvedat a pod nepříjemným úhlem nás nutila likvidovat první výškové metry. Neštěstí se velice brzy stočila o 180stupnu a vytvořila první serpentinu. Za tou pak následovalo mnoho dalších a v každé z nich se dalo na pár šlápnutí zvolnit nebo naopak trochu zrychlit a rozjet se proti dalšímu úseku. Mně se po několika serpoškách podařilo chytil stabilní tempo a tak to bylo hned veselejší.

Stále nás ještě čekalo poměrně velké sousto a tak se nesmělo nikam spěchat. Přesto se mi dařilo držet se Pepy, který nasadil svoje vyjížďkové tempo. Společně jsme za chvilku trochu poodjeli Věře s Lubošem a tak jsem nemusel mít strach, že zase budu ocásek. Po zdolání několika desítek hoháčů se nám mezi stromy začaly otevírat nádherné výhledy. Trošku jsem tedy zvolnil a začal si je užívat. Mezi tím jsme předjeli několik pěšáků, kteří se z nějakého nepochopitelného důvodu snažili na ten bezvýznamný kopec, na kterém krom obyčejné chalupy s restaurací v podstatě nic nebylo, taky vydrápat. Pak jsme dojeli i jednoho zoufalce na bajku. Bylo mu řekl bych určitě přes padesát a na moc trénovaného vrchaře nevypadal. Motal se od strany ke straně a já jsem pomalu nevěděl, kudy ho mám objet. V tu dobu jsem jel sám. Pepa počkal na zbytek, aby je vyfotil na jedné z úžasných vyhlídek. Když mě pak zase dojel, říkal, že se ten borec na kole přímo před nima svalil na zem a měl z toho náramnou srandu. Mrzelo mě, že jsem to neviděl, ale uměl jsem si ho představit.

Stoupali jsme dál a víš, až jsme najednou mezi stromy uviděli chatu. Byla ještě tak kilák vzdálená a ještě pořád o nějakých 100 metrů víš, ale já věděl, že je cíl na dosah a to mi vždy dodá sílu. Šlápli jsem do toho ještě trochu víc a za chvilku už jsme vyjížděli z lesa, kde cesta přestala tvořit serpentiny a místo toho se klikatila po úpatí hory až k chatě. Vydali jsme se tím směrem a po překonání můstku přes jeden z mnoha vodopádů jsme byli těsně pod ní. Zbývalo vyšlápnout posledních 50m a mohli jsme sedět v restauraci, ale také bylo možné pokračovat po cestě dál. Věděli jsme že po pár stech metrech by měla být další chata a tak jsme se rozhodli, že se dojedeme podívat až k ní. Čekal nás krátký sjezd a pak ještě pár metrů do kopce. Když jsme dorazili na místo, bylo jasné, že už nic jiného hledat nechceme.

Chata se nacházela na začátku louky těsně nad pásem lesů, takže stromy nepřekáželi ve výhledu. Ze předu nás vítala velká prosluněná zatím téměř prázdná terasa s výhledem do neuvěřitelně placatého údolí s několika shluky domů tvořícími vesnice či malá horská městečka a z této vzdálenosti zdánlivě klidnou řekou uprostřed, což bylo v ostrém kontrastu s liduprázdnými neobydlenými skalisky tyčícími se za chatou do výšky další stovek metrů, z nichž se do hloubky divoce spouštělo několik třpytících se vodopádů. Posadili jsme se ke stolu s nejlepším výhledem, objednali pivko a něco k snědku a nechali se unášet atmosférou tohoto v pravém slova smyslu nadpozemského místa.

Jak ubíhali minuty, začalo přicházet z údolí stále více a více turistů a terasa se začala rychle plnit. Za nedlouho byly všechny stoly zaplněné a obsluha, kterou tvořila celá rodina od cca 8mi leté servírky, až po majitele chaty svou podobou prozrazujícího blízký příbuzenský vztah s naším Krakonošem, začala mít plné ruce práce. Nechme stranou fakt, že se v jedné z členských zemí EU, která tak bazíruje na dodržování mezinárodních dohod, zaměstnávají nezletilé děti a všimněme si, některých prvků chování, jenž předala DNA našeho pohádkového horala do děditství místního kapitalistického restauratéra. Ten po příchodu každého nového návštěvníka osobně přivítal a pogratuloval mu ke zdolání náročného kopce. Celou skupinku pak vždy dovedl k volnému stolu, sedl si na pár minut s nimi a prohodil několik veselých konverzačních vět. Během této diskuse vyzjistil na co mají hosté chuť a vše si pečlivě poznamenal na účtenku, kterou poté předal ke zpracování ženské části obsluhy. Poté šel buď přivítat další skupinku, pokud nějaká dorazila, nebo si přisedl k někomu, kdo právě čekal na jídlo či už byl po něm. Zcela nenásilně s nimi opět zavedl přátelskou řeč, která byla povětšinou uzavřena rundou místního šnapsu. Při odchodu se pravděpodobný prasynovec Krakonoše opět s každým srdečně rozloučil, přičemž si evidentně nejvíce užíval loučení s ženskou částí osazenstva. I tento rys známe z večerníčkova vyprávění. Vzpomeňte si, jak vždy Krakonoš nadržoval a ochraňoval Anče.

Když jsme se nabažili atmosférou a dočkali paní Krakonošové s kasírkou, nasedli jsme na naše bajky a vyrazili si užít poslední a naprosto parádní sjezd zpět stejnými serpentinami, kterými jsme vystoupali nahoru. Sjezd to byl náročný, protože štěrk byl místy hluboký a hlavně v prudkých zatáčkách bylo třeba dát pozor na smyk předního kola. Vzpomínky na Tremalzo se mi naštěstí podařilo tentokrát zahnat a zásoby adrenalinu byly po předchozích etapách vyčerpány. Nic tak neblokovalo ani zbytečně neburcovalo moje myšlení a tak jsem s klidnou hlavou a beze strachu uháněl za Pepou. Když jsme pak po několika málo minutách stanuly pod kopcem u Fun-praku na tachometrech jsme měli mizerných 15km. Počkali jsme až sjede i Věra s Lubošem a protože jsme měli do plánovaného odjezdu ještě spoustu času, rozhodli jsme se ještě projet po rovince směrem na Largenfeld.

Šotolinová cestička vedla mírně z kopce přes místní zelené pastviny, na nichž polehával lenošící skot. Z vysokého vodopádu snášejícího se z hřebenu po naší levici se po dopadu na zem stala stříbrná čistá říčka, která však svou průzračnou vodu po chvíli smíchala s meltovou vodou z této blízkosti neskutečně dravé řeky Ötz. Ještě před tímto soutokem jsme našli ideální místo s oblázkovým břehem mírně se svažujícím do malé tůně a rozhodli jsme se tam trochu osvěžit. Do vody jsme vlezli pouze nad kolena, ale to naprosto stačilo. Netroufnu si odhadnout, kolik mohla mít ta voda stupňů, ale když napíšu 5, tak se asi moc nespletu. Každopádně to nebylo na žádné dlouhé čvachtání a tak jsme zase po chvíli vyjeli. Ještě kousek jsme směřovali dolu podél řeky a silný vítr se nám opíral do zad. Bylo nám tedy jasné, že až otočíme směrem k Hubenu, nebude to jen do kopce, ale ještě proti větru. To se po dosažení obce Largenfeld také stalo a tak jsme zase museli trochu šlápnout. Ale takové šlápnutí už nás nemohlo vůbec rozhodit a tak jsme po projetí krásného městečka plného úžasných typicky Alpských chalup, hotelů a penzionů zamířili zpět na jih do našeho kempu, kde už nás čekala Slovanova dodávka připravená na náročnou cestu zpět do Čech. Poslední kilometry jsme si ještě zpestřili prohlídkou pěkné feraty, která mě s konečnou platností přesvědčila o tom, že horolezec ze mě nebude. Pak jsme výjimečně nikoli přes Huben, ale zadem po cyklostezce dojeli do kempu a tím jsem naše třídenní putovaní úplně uzavřeli.

V kempu jsme se v klidu osprchovali a něco málo pojedli. Poté jsme vše úhledně zabalili a naskládali do auta. A když se Pepovi po menších komplikacích s komunikací podařilo zaplatit za ubytování, naskákali jsme do auta a vyrazili ku Vystrkovu. Cestou údolím po silnici směrem na severozápad jsme si ještě užili několik posledních úchvatných přírodních výjevů, ale když jsme se dostali až k dálnici A12, nezbylo než se s Ötztalzkým údolím rozloučit a šlápnout na plyn. Slunce nám pálilo do zad a mi uháněli k severu. Dálnice vedla stále z kopce a se snižující se nadmořskou výškou se stále zvedala teplota. Celou cestu od Insbrucku přes Salzburg až do Lince jsme se nepříjemně pekli ve vlastní šťávě a chladili se jen vzpomínkou na ledové vrcholky hor, kterých jsme se v minulých dnech prakticky dotýkali. Přechodu v Dolním Dvořišti jsme dosáhli, když už slunce ztratilo sílu a zbytek cesty už pak probíhal v naprostém pohodlí.

Do Pelhřimova jsme dorazili lehce po desáté. Vyložili jsme tam Luboše a Věru, krátce jsme se rozloučili a s Pepovým příslibem, že to nemusela být poslední taková akce a s malou nadějí, že snad ještě stihneme otevřenou hospodu, jsme se vydali dále na sever. Za pár minutek už jsme parkovali na Vystrkově před restaurací, v které už sice vládla tma, ale na terase před ní sedělo ještě několik žíznivců včetně Slovana a s mírnou nadzásobou tekutin. Tohoto nadbytku jsme je s Pepou lehce zbavili, prohodili jsme pár slov se Slovanem, ale protože jak on tak i my jsme byli po náročném dni hodně unaveni, brzo jsme sešlost rozpustili a zamířili každý ke svému domovu.

Slovo závěrem

Ještě jednou bych chtěl poděkovat Slovanovi za zapůjčení auta a hlavně Popovi za organizaci celé výpravy. Kdo si nic takového nikdy zorganizovat nezkusil, ten si může myslet, že to nic není, ale kdo už ano, ví že to úplně bez starostí není. I kdyby třeba nevyšlo počasí, které nikdo nemůže ovlivnit, tak to správného organizátora mrzí. A takových na první pohled neviditelných věcí je spousta. Nás počasí sice trošku strašilo, ale nakonec bylo naší výpravě nakloněno. A protože i všechny ostatní nepřízně osudu se nám vyhnuly, nezbývá než uzavřít tento článek závěrečným poděkováním, všem zúčastněným blahopřáním k podaným výkonům, přáním, abychom se brzo zase na nějakou podobnou akci pod záštitou Extrem teamu vydali a také povzbuzením ostatních členů, aby si případnou příští příležitost rozhodně nenechali ujít.

Úplně na závěr nabízím k prohlídnutí výškové profily našich tras. Doufám, že závidíte ;-)


Slabá čára - asfalt
Silná čára - šotolina
Přerušovaná čára - tlačení

karlos
 >>fotky<< 

Created by kerles © 2005