Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

9.8.2007 Mladá Vožice-pohled druhé kamery
Ještě před startem na mě Pepa zkoušel něco o „Jezdění na pohodu“ ale z těchto falešnejch dohod už sem vyléčený :). Na start jsem se dostal pozdě, protože sem do poslední chvíle hustil vidlici, hledal rukavice, přidělával číslo a hustil zadní kolo „na tvrdo“. Profil sliboval šmelc a nechtěl jsem prorazit. Na takhle krátké trati to snad záda vydrží. Vycucnul jsem jedno Enduro a hurá na start. Stoupám si vedle „Brabčáka“ (JB). On je zárukou rovnoměrného zátahu. Poučen ze 3vrchu se držím dál od „Pána Šmelců“. Zas bych se nechal ztrhnout k nesmyslu. Nalevo usměvavej Slovan. Úplně vepředu vlevo „Joska“ Přímo pod obloukem. Blázen! Začátek je po asfaltu, mírně do kopce a tak si zavírám vidlici.
A je tu start. Jezdec-Lojza přede mnou si teprve nandával nohy na pedály, takže sem zůstal vzadu i s JB, začal jsem se prodírat mimo asfaltovou cestu mezi hasičema a dírami a loužemi. Se zavřenou vidlí krása. Vjeli jsme na Vožické náměstí, levotočivá zatáčka, kde jsem byl na vnějšku, trocho jsem získal ale pak mě to vyhnalo na obrubníky, tak jsem zůstal na chodníku a skákal jsem všechny nájezdy. Pak už se to roztáhlo a já mohl jít dopředu.
Na výjezdu z Vožice jsem se dostal na čelo druhá větší skupiny, nechtělo se mi ale tahat proti větru a do kopce skupinu, tak jsem se podle skoval za dva domácí borce, kteří jakš takš jeli. Smutně jsem pozoroval první skupinu, jak se nám nenápadně vzdaluje. Ano, Josku jsem v ní taky viděl. Stříbrný drez a holá ramena ho na dálku prozradí. Nejel jsem hranu, ale teplota organizmu stoupala.
Pak se to zlomilo doprava na pole a to už jsem nevydržel a ujel z naší poněkud líné skupiny. Jel jsem si svoje tempo, nic moc, smířen s osudem, že Joska si šmelcuje se sobě rovnejme vepředu. Šetřil jsem se na druhou část tratě, kterou znám. Pak se zezadu přihnal JB. A bylo po klidu. Chyt sem se za něj a musím bohužel konstatovat, ze JB je lepší a já musel ject podlahu? Že se brzo přehřeju bylo jasný. Brzo jsme docvakli chvost komety z prvního balíčku a jeden z nich byl i Joska! Hurá.
Potupně jsme ho oba předjeli v ostrý pravý zatáčce vnitřkem. Odborník by řekl „rozdílem třídy“. Joska šel samozřejmě za náma. Ale to už sem skoro nemohl a JB mi začal ujíždět. Situace kterou mam opravdu rád, tečou mi sliny, za mnou nepřítel, který vypadá v pohodě…
Jel jsem dál a čekal, kdy pude Joska přede mně. Jezdilo se lesem sem a tam a vůbec nešlo odhadnout, jak dlouho se pojede nahoru, jak dlouho dolu. Jel jsem těsně pod maximálkou, kterou mi stav dovoloval, ale stehna pálily, asi následek hodně piv v minulém týdnu… Nevěděl jsem, jestli je Joska zamnou, otáčel jsem se, ale asi byl tak nalepen, že byl v mrtvém uhlu mého „zpětného zrcátka“. To mě malinko uklidnilo. Nevydržel, říkal jsem si vesele?
Skupinka za mnou se rozrostla asi na 5 lidi. Pak jsme míjeli jedno mlíko, kde z druhé strany taky vedla trať. Někdo zařval „Jeď Pepo jeď“ Tak to mi srazilo náladu pod bod mrazu. Zdá se, že sem Pepu nesetřás. Vjeli jsme na rovný pole. Přestal jsem šlapat, abych si prohlídnul ty zbabělce za sebou. Sestava překrásná. Joska, toho známe, pak Meriďák – ten s náma byl trénovat na Slovensku a už tam sem ho nestíhal a ňáký dva další odrezovaný jak profíci. Tak tady jsem špatně. Jdu dozadu. Nechávám skupinku svému osudu. Respektive skupinka mě nechává mému osudu a pomalu a jistě mi mizí. Za každou zatáčkou jsou dál a dál. Opouští mě síly, nastupuje apatie. Nemám tachometr a vůbec nemám představu, kolik už je ujeto. Doufám že hodně.
Dojíždí mě bílej drez (BD) Chytil jsem se za něj. Trochu se zrychlilo a na rovinkách jsem pořád viděl už nevzdalující nenáviděnou skupinku. BD byl v pohodě a na rovinkách jsme se střídali a pomáhali si. Občerstvovačkou jsme jen prolítli. Vymačkal jsem do sebe další Enduro. Začali se mi vracet síly. Pak nás dojel blázen v dresu HUDY. Jel strašně rychle, tak jsme se za něj chytli jak housata ze mámu. Předjížděli jsme zavodníky, kteří asi někde zabloudili. Jeli hrozne pomalu a vypadaly amatérsky? Prolítli jsme ve sjezdu kolem kluka co tlačil motorku do kopce. Vypadal zoufale a nešťastně. Dojelo se do Hořic, kde bejvávala občerstvovačka. Odtud už sem to znal a taky jsem věděl, že přijde největší stoupání. HUDák nám nekompromisně ujel :( Přesto jsem viděl skupinu ve které byl Pepa čím dál tím blíž. Byla tam taková cesta z hlubokým pískem, kde jsem získal malej náskok nad BD. Ano jsem technik, ne šmelcař se mi potvrdilo :) . On mně pak dojel ale bylo vidět ze mu ubejvaj síly. Snažil jsem se ho přesvědčit, ze je to kousek do cíle, ať za to veme. Jelo se mi za nim dobře. Nejel. Sel jsem do toho tedy sám. Začal jsem pomalu ale jistě dohánět skupinku s Joskou. Už sem jasně rozeznával detaily jeho kamenné soustředěné tváře, když byla polovracečka. Bylo videt, ze pracuje, často šel do stoje.
Tenhle úsek znám dobře. Krásný nebezpečný sjezdiky, chvilku po poli a hned zpět na bejvalou úvozovou cestu mezi pole. Přiblížil jsem se skupince na 20m. Průjezd vesnicí a zatáčkou, kterou bylo zázrak vybrzdit. Diváci fandily. Pepa byl na začátku. Táhnul to. Viděl jsem ho jak se otočil, myslím, že mě viděl, zalehl do řidítek a skupinka do kopce zrychlila. A je to v pr… sem si říkal. Už musím taky naplno. Dotahoval jsem je po poli a věděl, že přijde můj oblíbený sjezd. Dvě tři zatáčky, kde sem šel pozdě na brzdy při mírném klesání a už sem byl ve skupince a hned ob místo za Pepou. Zaslechl jsem jen komentář od Meridaka, že z kopce se má jezdit pomalu :)? Ve sjezdu jsem chtěl předjet „velkého cyklistu“ (VC) za Pepou, ale absolutně nekompromisně mě vytlačil. Pak sám ďábelsky předjel Pepu. Škoda, chtěl jsem Pepu potupně zandat už ve sjezdu. Na asfalt sem vjel bok po boku s Pepou. Říkám mu: „jedem, teď je asfalt“. Za náma byla díra po sjezdu, škoda, ze jsme do toho nešláply víc. Pepa se asi už připravoval na cíl, na silnici jsme totiž minuly ukazatel 1km do cíle. Věděl jsem, ze do cíle už není terén, ale nepamatoval jsem si jak daleko a kudy přesně. 3 další nás zase docvakli a začal klid před bouří. Najednou vyrazil jeden žlutej vpravo, za nim Meridák, Pepa taky vpravo. Zrychlovalo se na velkou placku do kopce. Zavřel jsem vidli. Zatáčku 90stupňů doprava jsem vůbec nečekal a jen diky tomu, ze sem byl vlevo jsem to vybral. A dál sprint do kopce. Otočil jsem se a Joska už byl 15metrů za náma. Trochu se zvolnilo, připrava na závěrečnej sprint. Nemělo cenu chvátat, ten dojezd byl klikatej. Zdálo se mi, že Joska už nebojuje. Ve čtyřech jsem vjeli do prostoru cíle, kdy byla ta klikatice z mlíka. Meridak byl první, já s VC nastejno a pak žluťák, kterej do toho předtím tak střelil! Síla byla, ale v jedný zatáčce kolem kulku jsem od VC dostal jednoznačně naznačeno, jak to bude a v zájmu zachování kola a zdraví si hlídal Josku a žluťáka.
Tak to je asi to co jsem si zapamatoval ze závodu ve Vožici. Joskovi díky za souboj a všem Vystrkovskejm, ze přijeli.
Adam

Created by kerles © 2005