Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

3.5.2006 AlpenTour 2005 by Karlos
Je tomu již mnoho let, kdy vyrazili poprvé zástupci ExtremTeamu s CK VELOTOUR TÁBOR do sousedního Rakouska na cykloturistický („vysekávací“ pozn.authora) zájezd ALPENTOUR. A právě letos jsem řady těch, kteří měli možnost nasát atmosféru této akce, rozšířil i já. Název zájezdu je odvozen od více než tisícikilometrového cykloturistického okruhu pro horská kola, s celkovým převýšením přes 31 000 metrů. Tento okruh je rozdělen do 16ti etap a my jsme za tři dny projeli tři z nich (3, 4, 5).



Den 0. - soustředění

Přestože termín zájezdu i přesný čas odjezdu autobusu stanovený na pátek 26.8.2005 4:00AM od Táborského vlakového nádraží je znám téměř rok dopředu, my jsme odjezd z Vysočiny neměli domluvený ještě ani ve čtvrtek odpoledne. Když pak vedoucí naší výpravy určili přesný čas (o hodinu dříve než byl původně avizovaný), tak to některé členy trochu překvapilo. Největší problém nastal jednoznačně u Šilerů, kde málem nestihlo nakynout těsto na koláčky. Naštěstí je Věra stejně rychlá u plotny jako na bajku a tak vše nakonec v pohodě zvládla (k pozdější spokojenosti celého týmu a možná i nějakých dalších vyžírek v autobusu ;)

Každopádně byl čas odjezdu posunut z rozumného důvodu, takže nikdo neprotestoval. Pepa jako správný „team leader“ zajistil ještě těsně před odjezdem malé soustředění. Konalo se uprostřed tichých lesů, rozléhajících se okolo města Tábor, v osadě zvané Zárybničná Lhota. Dorazili jsme tam za soumraku a po lehkém zaváhání našli útulnou chatku s venkovním krbem, kde již naši bajkoví kamarádi grilovali různé řecké speciality. Bohužel jsme jim asi jejich „Řecký večer“ našimi PET lahvemi s pivem mírně narušili, ale z ekonomického hlediska by bylo uhašení žízně našich extrémně vyprahlých krků čímkoli jiným silně nevýhodné.

Po několika hodinách příjemné zábavy (děkujeme Zárybničtí!) jsme se rozmístili různě po okolí a uložili ke krátkému spánku. Ten byl opravdu krátký a nálada po probuzení nebyla nejlepší. Nemůže se tak opilý drzý chlapík, kterého jsme potkali v nonstopu vedle nádraží poté, co jsme se přesunuli do Tábora, divit, že na něj nebyl Slovan příliš milý. Scénka, kterou nám předvedl pro zkrácení dlouhé chvíle při čekání na autobus, nás ale myslím pobavila. Poté se však již na potemnělé parkoviště před nádraží přiřítil vysoký bílý autobus s přívěsem na bajky a my jsme se vydali na několikahodinovou cestu kamsi na jih, doprostřed krásných zelených Rakouských Alp.

Den 1. - etapa 3 (St.Gallen - Zinödl - Hackenschmiede - Dunkelsboden - Grossreifling - Palfau - 54 km, převýšení 1956 hm )



Abych řekl pravdu, tak mě čtvrteční soustředění stálo docela dost sil. Ještě v autobusu jsem si nedokázal představit, že až z něj vylezu, budu schopný sednout na kolo a vyrazit zdolávat alpské kopce. Ale co jsem si nedokázal představit, stalo se po několika málo hodinách skutečností. Do St.Gallenu jsme dorazili někdy kolem desáté ranní a ihned jsme se začali připravovat na první výjezd. Město si moc nepamatuji, protože jsem měl ještě vlčí mlhu z předchozího večera. Bohužel si moc nepamatuji ani města následující, protože po několika kilometrech, které mě po startu potkaly, a následně i po celý zbytek víkendu, jsem měl v očích pot a soustředil se pouze na zachování základních životních funkcí.

Nyní sice trochu přeháním, ale asi je na místě upozornit, že trasa není určena pro netrénovaného člověka a pokud si budete chtít někdy i jen jednu etapu ALPENTOUR projet, buďte připraveni, že Vám dá zabrat. Výše zmíněná CK, s kterou jsme na tuto akci vyrazili je již naštěstí v organizaci takového zájezdu sběhlá a tak nám to trochu usnadnila. Vždy zhruba v polovině etapy na nás čekal autobus, kde jsme si mohli oddychnout, občerstvit, vyměnit mokré oblečení nebo vyřešit technické problémy. Další možnost, kterou přistavený autobus nabízel, bylo nalodění bikera i s kolem a zkrácení trasy, pokud byl dotyčný opravdu vyřízený. S velkou pýchou mohu dopředu prozradit, že jsem tuto službu nevyužil.

První kopec se před námi začal zvedat po několika stech metrech a hned tento první nám naši devítihlavou partu rozdělil na tři skupinky. Jak je mým zvykem, stal jsem se součástí středu, tedy skupiny B. Ale musím říci, že jsem se do ní vešel jen o prsa. V elitní skupině A byli první den pouze Pepa a Slovan. Až druhý den se k nim v hospodě probojoval Jirka a zbytek zájezdu se s nimi dokázal držet i na kole. Jako motivátora a fotografa si Pepa pro druhý a třetí den přizval do skupiny Adama a jako tahouna pelotonu Máru. Naše skupinka se ustálila ve složení Věra, Luboš, Tomas a já. Ve skupině C, která si zájezd vysloveně užívala a často a ráda využívala služeb autobusu, byli čestní členové ExtremTeamu Zbýša a Menča.



Po přejetí prvního kopce jsme se občerstvili u autobusu a vrhli na zdolávání kopců dalších. Přibližně na čtyřicátém kilometru začalo pršet a ve spojení se zimou se absolvování každého dalšího kilometru trasy stávalo stále více nepříjemným. Na rozdíl od skupiny A jsme proto na rozcestí u kilometrovníku 50 nezvolili novou o 20km prodlouženou trať, ale rozhodli se o zkrácení našeho utrpení a zakončení etapy s 55ti km na tachometru.

Do penzionu jsme dojeli promoklí a zmrzlí. Ale jeho útulnost, teplá sprcha a postel nás brzy rozehřáli a když to vše bylo nakonec korunováno výbornou večeří, nezbylo než jen první úspěšný den řádně zapít a prokonzultovat nabyté zážitky s týmovými kolegy u několika hrnků piva.



Den 2. - etapa 4 (Palfau - Fachwerk - Wildalpen - Weichselnboden - Rotmoos - Hochpunkt - Köckensattel - Mariazell - 72 km, převýšení 1444 hm )



Probuzení do druhého dne nebylo nijak zvlášť příjemné. Rozlámaná těla nám dávala na vědomí, že jsme se k nim včera nechovali zcela korektně a tvrdila nám, že potřebují delší spánek. Snad jen díky úžasné večeři a z toho plynoucího očekávání, jaká bude snídaně, jsme se nakonec vykopali z postelí. Snídaně opět nezklamala a celkový dobrý dojem z penzionu v nás jenom posílila.

Po snídani očekávalo řadu našich spoluzájezdníků další přemlouvání. Bylo třeba se totiž obléci na další etapu a oblečení z předešlého dne bylo téměř stejně promočené, jako ihned po příjezdu. Většinou měli všichni nějaké to náhradní oblečení, ale dvoje boty s SPD asi jen tak někdo neměl. Já tedy rozhodně ne.



Já jsem měl ale pícku na vysoušení bot. Vyrobil jsem si ji v koupelně našeho pokoje. Topným tělesem byl erární fén, pro izolační vrstvu jsem použil ručníky a nosná konstrukce byla vytvořena ze stoličky. Vše bylo v základní výbavě pokoje. Fén jel ráno možná 2 hodiny v kuse a přežil to bez újmy. Horší bylo přežít puch, který při sušení našich bot v koupelně vznikal. Ale odměnou byly suché boty.

To už jsme se ale vydali na další trasu. Podle profilu si můžete všimnout, že prvních 45 km se jelo jen do mírného kopce. Navíc vedla trasa většinou po asfaltové silnici, takže rychlost se pohybovala nad 30km/hod. Vědomi si tohoto faktu a také toho, že budeme dnes v cíli pravděpodobně velice brzo, počítali jsme s tím, že na této etapě uděláme více zastávek na ochutnávky místních silných dobrých piv. Počasí se umoudřilo. Chuchvalce mraků, které se ráno váleli po okolních kopcích, pomalu mizely a mezi stromy začalo chvílemi prosvítat slunko. Na dvacátém kilometru se před námi vztyčil první vážnější, ale pouze krátký, kopec a v tu chvíli se už do nás sluneční paprsky začaly skutečně zakusovat.

Po několika málo dalších kilometrech jsme dorazili do městečka Vildalpen, kde na nás na zahrádce čekala skupina A a sháněla se po místním hospodským. Protože nebyl k nalezení, rozhodli jsme se popojet do hospody o sto metrů dál. Tam již o nás bylo královsky postaráno a tak jsme si mohli vychutnat orosený zlatavý mok třpytící se v záři alpského slunce.



A právě zde se uskutečnil Jirkův přestup do skupiny A. Naše zodpovědná skupina B se po jednom pivu rozhodla vyrazit na dalších 20km k autobusu, ale „áčko“ se od půllitru nemohlo odtrhnout. V tu chvíli si Jirka uvědomil, že má blíže k této společnosti.

Pro zdolání zbylých kilometrů k autobusu, které jsme projeli opět rychlostí překračující v průměru 30km/h jsme potřebovali pouze něco málo přes půl hodinky. Autobus byl přistaven na asfaltové odbočce z hlavní silnice a protože slunce již černý povrch stačilo nahřát, polehali jsme na chvilku na zem kolem něho a kochali se okolními lesnatými kopci a obnaženými vápencovými skalisky.



Po krátkém odpočinku jsme opět nalezli do sedel a opřeli se do pedálů. V tuto chvíli šlo opět do tuhého. 45 km pohodlné rovinky po silnici vystřídal 20km dlouhý kopec s převýšením cca 700m po šotolině. Přiznám se, že mi dal tento kopec zabrat, ale v porovnání s předchozím dnem byla tato etapa procházkou růžovým sadem. Po nekonečném stoupání jsme se dostali na první vrchol. Pak jsme si dvakrát sjeli a opět vyjeli asi 100 metrové převýšení a nakonec jsme si vychutnali dlouhý asi pětikilometrový sjezd pod cílové město Mariazell.



Do tohoto poutního městečka jsme vyšplhali opět po široké asfaltové cestě a po krátké prohlídce jsme našli hezkou hospodu s pěknou zahrádkou, širokým rozhledem do krajiny, příjemnou obsluhou, která k mému potěšení uměla anglicky, a s nabídkou několika druhů piv mezi nimiž byl i Budvar. Ten jsme si sice na ochutnání dali, ale protože chutnal stejně, jako v Čechách, tak jsme ihned přešli na taktéž výborný, ale pro nás exotičtější, silný ležák s názvem RainingHaus (nebo tak nějak).

Tím jsme bikerskou část dnešního dne v podstatě ukončili. Čekalo nás již jen dojetí asi 1km do hostelu, kde jsme byli ubytováni. Přestože se mi až do této chvíle všechny technické problémy vyhýbali, právě na tomto krátkém dojezdu jsem stihl ztratit špalek přední brzy a několik desítek metrů před úplným cílem jsem opět přetrhl řetěz. Zřejmě jsem ho minulý týden v Chýnově nesnýtoval úplně dobře.

Po rychlém umytí a převlečení jsme vyrazili na jídlo. Po večeři, kterou jsme absolvovali v pátek jsme šli s velkým očekáváním. S ohledem na styl ubytování se ovšem takový luxus nedal čekat. Hostel byl veliký a plný mladých, opět k mému potěšení anglicky mluvících, lidí. Byly to zřejmě nějací studenti. Podrobnosti se mi ale nepodařilo zjistit. Přestože velká část z nich byly dívky, nebyli to dívky dosahující standartu, na který jsme u nás ve střední Evropě zvyklí. Prostě český kočky jsou nejlepší ;)

Po vystátí fronty, která mi velice silně připoměla školní léta, jsme se docela slušně nacpali. Nebyl to už takový luxus, ale množství i poživatelnost byli na velice dobré úrovni. To samé se dá říci i o pivu, které zde točili. Všichni ze skupin A i B jsme se semknuli u jednoho stolu a do pozdních nočních hodin jsme při popíjení vyprávěli zážitky z uběhlého dne a vzpomínali na události nedávné i dávno minulé.

Za zmínku ještě stojí objevení potemělého, ale otevřeného bazénu, který byl příjemným zpestřením a určitě trochu pomohl i s relaxací unavených svalů. Když jsme se po půlnoci ukládali do postýlek, těšili jsme se již na další krásný den...to be continued.

Den 3. - etapa 5 (Mariazell - Dürriegelalm - Mürzsteg - Falkensteinalm - Neuberg - Kapellen - Mürzzuschlag - 64 km, převýšení 1608 hm )



Toho rána měl můj mobilní telefon namále. Když začal poskakovat po nočním stolku vedle mojí hlavy a do ticha hotelového pokoje vykřikovat budíček, měl jsem velikou chuť ho popadnout a bez rozloučení vyhodit otevřeným oknem, ve kterém se sušili smradlavé ponožky z předchozího dne. Místní silná dobrá piva, kterých jsme večer požili nemalé množství, vrtala v našich hlavách velké červí díry. Bylo 8:00 a začínali se vydávat snídaně.

Cestou do jídelny a poté i tam jsem potkával povědomé, anglicky mluvící lidi a nebyl jsem si jist, zda se mi to jen zdálo nebo jestli jsme s nimi okolo půlnoci opravdu hráli fotbal před hotelovou recepcí. Můj rozpolcený psychický stav se stabilizoval, když jsem zjistil, že k snídaní nám místní šéfkuchař připravil míchaná vajíčka s rozpečeným toustovým chlebíkem a kakaem. Přesto jsem měl stejné pocity jako před první etapou. Nedokázal jsem si představit, že s hlavou plnou trpaslíků, žaludkem přecpaným k prasknutí a stehny přesycenými kyselinou mléčnou dokážu ještě usednout na kolo a zdolat třetí etapu.



Jak se později ukázalo, byl to opět pouze problém mé představivosti. Po další hodince strávené balením, uklízením pokoje a opravou mého kola jsem už zase seděl na bajku a s nohami pevně zacvaknutými do pedálů jsem se v háku nechal táhnout vstříc dalším nástrahám horského terénu. A profil dnešní trasy nevěštil nic dobrého…

První kopec tohoto dne byl asi nejhorší ze všech námi projetých etap. První část nebyla příliš prudká a tak se stalo, že jsem na rozcestí, kde již čekala rychlejší část skupiny B dorazil se slušným náskokem výjimečně před Tomasem. Bylo to ale poprvé a naposled. Sice mě v těchto místech Slovan utěšoval, že už jsme na vrcholu, ale pravda byla úplně jiná. Od zmiňovaného rozcestí jsme stoupali ještě chvíli lesem a pak se před námi rozestoupili stromy a objevila se široká, dlouhá a hlavně docela strmá paseka, kterou se jako nekonečný had kroutila šotolinová cestička kamsi za horizont vysoko před námi.



Nejhorší zkoušku si pro mě bajkerský Bůh přichystal asi v půlce paseky. Konec stoupání byl stále ještě v nedohlednu, slunce pražilo až mi pot stýkal v potůčcích po zádech kamsi mezi půlky, kde se jej pokoušela absorbovat již propocená vycpávka cyklistických kalhot. S převodem několik kilometrů nastaveným na tempo „idiot“ a tím danou rychlostí 6km v hodině, což není o moc víc než je rychlost průměrného šneka, jsem se přiblížil k crčícímu potoku, jehož ledová voda v malém vodopádu dopadala na několik bas plných blyštících se lahví piva promlouvajících ke mně hlasem sirén: „Nebuď blázen, zastav se na jedno.“ Odolal jsem snad jen díky tomu, že jsem si vzpomněl, jak jsme se minulý den na mýtině uprostřed lesů před jedním dřevěným domkem se zaparkovanou Škodou Oktavia přede dveřmi, pokoušeli doplnit z pumpy vodu v bidonech a jakýsi rakouský horský myslivec na nás vyběhl s ohněm v očích a hlasitými úsečnými slovy nám neznámého významu v ústech.



To již jsem snad ani necítil nohy a jen proklínal výrobce kazety, protože nejnižší stupeň převodu mi připadal neskutečně těžký. Pak jsem však zahlédl na kopečku čekajícího Tomase a naděje, že toto již bude skutečný vrchol dnešního prvního kopce, mi dodala posledních pár joulíků (čti džaul), abych se tam s nehty hluboko zaseklými do řidítek doslova vydrápal. Jaké ve mně vyvolalo zděšení, když jsem zjistil, že kopec pokračuje a jaké uvolnění, když jsem zjistil, že všichni, kteří se tímto směrem vydali nahoru, se musí vrátit, protože trasa v mírném sedle odbočovala z šotolinové cesty do lesa, ani nedokáži popsat. Po několika hodinovém výstupu nás čekal několika minutový, ale přesto pro našince neskutečně dlouhý a výživný sjezd. Ten nás dovedl na hlavní silnici, kde se přes divokou jízdu z kopce sešla ve zdraví kompletní sestava skupiny B, včetně Slovana, který byl díky neposlušnému kolenu pro dnešní den nucen jezdit ve výkonnostně nižší skupině.



Zde jsme se rozhodli skupinu rozdělit. Silnější část se vydala šplhat na další 300m vysoký kopec a já s Tomasem jsme se pro celkovou těžkou únavu organismu rozhodli tento „menší“ kopeček vynechat a vydali jsme se po silnici na občerstvovací stanici k autobusu. Tam jsme byly sice odhaleni a obviněni z ulejvání, ale po drzém přiznání a zjištění že podobným způsobem si poslední den ulehčila možná polovina účastníků, nám bylo odpuštěno.



Poslední kopec této etapy a celé třídenní tour nám v situaci, kdy našim tělům hrozila akutní energetická krize, naháněl nemalý strach. A tak jsme byli s Tomasem před těžkým rozhodnutím, jestli se zakousneme do představců a přes zaručenou bolest ho pokoříme nebo jestli ho objedeme po silnici. Opět bychom nebyli jediní, kdo by si trasu zjednodušil po silnici a bylo trochu nemotivující, když jsem viděl jak nejmenovaná skupinka bajkerů uhání dál po rovné hladké silnici podél řeky, zatímco mi s Tomasem odbočujeme doleva a začínáme dupat do prudkého stoupání k prvnímu ze tří vrcholů posledního kopce. Odměnou byl krátký sjezdík, poté vystoupaní ještě o něco výše, opět krátký sjezdík a nakonec poslední stoupaní na úplný vrchol a zasloužený dlouhý sjezd do údolí, kde se na nás hned v první vesničce usmívali ze zahrádky před hospůdkou známé tváře ze zájezdu.

Do konce etapy zbývalo posledních 8km po silnici s mírným klesáním podél toku řeky, skupina A i zbytek skupiny B byl kdesi daleko za námi a tak nenastala ani chvilka zaváhaní a seděli jsme na zahrádce před hospůdkou i my a pod rozpáleným sluncem usmívajícím se na nás jakoby ze špičky právě zdolaného kopce jsme si vychutnávali zaslouženou odměnu s bílou pěnou. Zhruba za půl hodiny se v rozmezí několika málo minut dostavili i všichni zbylí členové skupin A i B a tak jsme si mohli společně připít na vítězství.



Zajímavostí všech etap bylo to, že do cíle jako první pravidelně dojížděla skupina C poté skupina B a nejsilnější skupina A byla v cíli vždy jako poslední. Ani závěrečný den tomu nebylo jinak. Posledních 8km rozjel Mára ze skupiny A a průměrnou rychlostí 40km/h jsme se řítili k autobusu. Právě Mára pak nezachytil při střídání na čele pelotonu nástup a když ani Pepa s Adamem s námi nadšení v posledních kilometrech nesdíleli, dojel i tentokrát poslední čelen béčka dříve, než poslední člen áčka. Pravidlo o pořadí v cíli nepokazila ani skupina C, která již převlečená nás uvítala v cíli slivovicí a malým pohoštěním. Nemohli jsme si přát hezčí závěr.

Dovětek:

Cesta zpět do Čech byla dlouhá a únavná. Když jsme v Táboře zjistili, že jsme na Jirkovo auto zapomněli koupit parkovací lístek a místní městská policie nám ho za odměnu obula a když se nám pánové z policie po příjezdu a zkasírování pokuty přiznali, že zapomněli klíče od botičky na služebně, museli jsme se tomu jen smát. Nakonec jsme se ale všichni dostali pod peřiny a s úsměvem vyvolaným vzpomínkou na krásně prožitý víkend a s představou příští Alpentour, jsme nechali naše unavená těla upadnout do hlubokého, životadárného spánku.

karlos


Přečtěte si Alpentour by Věra
 >>fotky<< 

Created by kerles © 2005