Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

13.9.2007 Vystrkovská 250ka od Jirky K.

Jak asi víte, v sobotu 8.9. se jel na Vystrkově štafetový závod horských kol. Více než týden dopředu jsem se na tento legendami opředený cyklistický podnik těšil, protože to měl být můj první pokus o dobytí Přetrženého převodníku. Od pondělí jsem sledoval předpověď počasí, která alespoň ze začátku nebyla tak nejhorší a připravoval si taktiku sestávající se z toho, co si vezmu na sebe a jestli pojedu první nebo druhý :-). Čím víc se blížil víkend, začínalo být jasné, že tentokrát to nebude vyjížďka za krásného slunečného počasí, kdy kolem trati postávají spoře oděné fanynky a po závodě se můžete jít vykoupat do rybníka bez obav z toho, že zůstanete zamražený v ledu. Vypadalo to spíš na déšť, bahno, vodu kapající z nosu, promočené oblečení a bitvu o každý metr nastoupaný na Vyhlídku. Proto jsem každou hodinu pozoroval data z meteorologického radaru a snažil se působením mysli odsunout ty mraky někam za Ural. Navzdory tomu jsem po zprávě o tom, že se uvažuje o zkrácení závodu, loboval, aby se nic nezkracovalo, nejsme přece z cukru a něco vydržíme.

V pátek se počasí lehce umoudřilo (myslel jsi, že moje sugesce fungovala), tak jsem utekl dřív z práce, abych pomohl označit trať a projel si jedno zkušební kolečko. Díky zácpám (na silnici) jsem dorazil až po páté hodině, takže jsem se jen navlékl do nově koupených návleků na ruce (až tak jsem své sugesci nevěřil), trika z moiry, dresu, kraťas a krátkých návleků na nohy (víc oblečení na kolo nemám) a vyrazil na trať. Voda kapající ze stromů a přibližně 10 stupňů Celsia mně dostatečně dokázaly, že zítřejší závod bude opravdu výživný a já jsem minimálně po stránce oblečení nepřipravený. Po dojetí zpět na Vystrkov jsem se stavil u Vočka (pro neznalé - jde o místní hostinec), kde se právě u pivního moku na závod připravoval Pepa se Slovanem a tentokrát jsem už trochu s větším pochopením kvitoval zprávu o zkrácení závodu (i když pořád jsem si v hloubi duše myslel, že 120 minut je málo).

Nechtěl jsem nic podcenit, a tak jsem si doma dal bramboračku a segedinský guláš se šesti knedlíky, vždyť jeho vysoká nutriční hodnota a množství kalorií je ohromující, navíc je určitě plný těch rychlých cukrů, bez kterých správný biker vůbec nemůže kvalitně odjet závod. Aby mi nechyběly ty ionty, vyrazil jsem zpět k Vočkovi, kde jsem prvně u desetistupňového piva (má méně alkoholu než jedenáctka a mně jde přece o ty ionty) a poté u jedenáctky (přeci jen mi víc chutná) probral s dalšími štamgasty značení tratě, Karlosův nový software pro časoměřiče, povinnou přilbu (Vašek Honzlů začal najednou nějakou shánět) a spoustu dalších důležitých :) témat. Protože jsem chtěl být fit a spánek je přece důležitý, vyrazil jsem po desáté na kutě.

Asi jsem nemohl natěšením dospat, protože jsem se probudil ve tři hodiny v noci, ale to jen proto, abych zjistil, že mě bolí v krku a mám rýmu. Ale to nic, špičkoví fotbalisté se léčí z chřipky několik hodin, já to určitě zvládnu také a do rána budu fit. Je to divné, ale do rána nachlazení neustoupilo a při pohledu z okna mi nálada klesla pod bod mrazu - v noci pršelo a teď to vypadalo, že nebe se chce spojit se zemí. Vyrazil jsem tedy na místo konání pomoci s přípravou zázemí. To už tam byl Pepa, Slovan, Víťa a Jirka a společně jsme skoro hodinu stavěli čtyři přístřešky, asi by to šlo postavit rychleji, ale kdo by se díval do návodu, že? Postupně se začali trousit další Extremáci a Vystrkáci, jen přespolní závodníci ne a ne dorazit. I to se ale zlomilo a nakonec se do startovní listiny, vytvořené plně automaticky na počítači (a pro jistotu i na velké čtvrtce), zapsalo 17 dvojic, z toho 4 smíšené. Někomu nedorazil nebo vzdal parťák, ale přesto se povedlo poskládat dvojice. Novinkou bylo také vyplňování prohlášení o tom, že když nám ukradnou kolo, tak z toho nebudeme vinit pořadatele, no znáte to, prostě ten papír co nikdo nečte.

Abychom si nemysleli, že je moc pěkné počasí, začalo v deset hodin pršet a v tu chvíli se chtělo moje letní oblečení někam schovat a vůbec na závod nevyrazit. Díky bohu, nebo spíš mému dobře připravenému parťákovi Víťovi, že měl jednu větrovku navíc. Chvilku před startem jsem demokraticky rozhodl, že Víťa pojede jako první. Přeci jen já jsem plašan, navíc mám díky guláši a pivu formu, závodil bych s borci z Jistebnice, co kdybych je předjel a dojel první kolo jako první. Vždyť to jim nemůžu udělat, a tak jsem byl připraven jet druhé kolo.

A najednou to přišlo. Start. Všichni (tj. 17 závodníků) zmizeli jak pára nad hrncem a ja jsem se spolu s několika dalšími jel rozjet a zahřát. Na Lipovkách jsme počkali na první jezdce, v neuvěřitelně krátkém čase se vyřítil z lesa Martin Polák, po chvíli následovaný Pepou a Jirkou Beránkem, a tak jsme vyrazili na start počkat na své koně. Nadvláda Jistebnice byla jasná a Pepa s Jirkou si prohodili místa. Po chvíli začali dojíždět další, z těch co jsem znal Petr Bakus a Jirka Zumr, a najednou tu byl i jasně žlutý Víťa. Po předávce a zjištění, že tu bájnou gulášovou formu asi nemám, jsem se dal do zdolávání prvního kopce za Popjanošovými, kde zrovna na kameru natáčel Roman, a snažil se ujet pronásledovatelům. Asi mi to šlo, protože ještě před vracečkou u dálnice jsem předjel závodníka tuším z Melechovského týmu. Začala ve mně hlodat myšlenka, že jsem to možná moc napálil, ale rychle jsem ji zapudil, nejspíš ty rychlé cukry nebyly tak rychlé, chvilku jim to trvá, ale teď už se určitě spalují a mně to jede. Při vjezdu na asfaltovou silnici se mi smýklo přední kolo, ale naštěstí následkem bylo jen moje leknutí. Na mýtině pod Vyhlídkou jsem dojel Houchese s někým dalším a na kousku nepromáčené cesty je předjel. To jen proto, abych se v zatáčce na Vyhlídku složil a ztratil ten malý náskok. Ideu, že vyjedu až nahoru na kole, jsem vzdal hned po přejetí té krátké a už notně rozmáčené mýtiny. Asi mi to tlačení jde, protože jsem se stihl napít a nahoře jsem skoro předběhl, teda spíš došel, dalšího závodníka.. Sjezdu jsem se obával, snažil jsem se hledat co nejtvrdší stopu, ale místy nezbývalo než jet bahnitými kolejemi a barva kola a oblečení se měnila na hnědou. U krmelce opět Roman a jeho kamera, jak já mu záviděl to sucho v autě. Až do zatáčky nad Dalíkovými jsem měl před sebou maníka z Vyhlídky, tam intenzivněji brzdil a já ho předejel. Jen se mě optal, jestli jedu ve smíšené dvojici jako on, tak jsem si myslel, že ten se mnou třeba závodit nebude. Krutě jsem se mýlil. Na Lipovkách a kolem Lesíků jsem ho měl ještě za sebou, ale pod Hranipexem, kde jsem se nechtěl umazat od louží:), mě předjel a vůbec mi nedal šanci se ho držet. Louka k Vystrkovu byla utrpením, ale to už tu byl cíl, povzbuzující diváci a předávka.

Vypil jsem skoro celý bidon, se Slovanem se podělil o karbošnek, zjistil, že jsme na šestém místě a hledal někoho, komu nahlásit, že pro vyčerpání odstupuji. To už tu byl Víťa, který výborně udržel šesté místo a pátý byl na dohled. Ještě na Vystrkově jsem toho pátého už podruhé předjel (když jel Víťa, tak asi došlo k nějaké výměně). Tentokrát jsem věděl, co mě na trati čeká, asfalt mě nezaskočil, ale o to víc mě dostalo bahno v tom smrčí před vjezdem na velkou mýtinu. Pod Vyhlídkou jsem už nespadl, opět ji vytlačil a sjezd přežil. Jediným vzrušením byl výjezd na asfaltku na Lipovkách, kde jsem ve snaze ukázat se jako pořádný biker málem sebral kameramana. Až do cíle jsem jel sám, tedy kromě předjetí borce na trekovém kole, který má můj obdiv, že se na trať vůbec vydal.

Během čekání na třetí štaci jsem z kola smyl asi dvě kila bahna, namáznul řetěz a doplnil už prázdný bidon (kdo by čekal, že v takovém dešti budu mít žízeň). Opět dříve než by se mi líbilo dorazil Víťa a vyslal mě do posledního kola. V panickém strachu před tím, že mě dojede maník v dresu od Valenty (vypadají jako profíci, a tak se jich bojím), jsem to první třetinu kola kulil co tělo dalo. Trať už byla pěkně rozbahněná a i úseky, co byly na začátku tvrdé, teď připomínaly oranici. Vyhlídku jsem už skoro lezl po čtyřech, ale jinak cesta vcelku ubíhala. Za hřištěm jsem skočil přes potůček tak šikovně, že se mi vysmekly obě nohy z pedálů a já si málem ustlal. Na cílové rovince čekal Víťa, který mě do cíle skoro odtáhl, neb já bych tam už skoro ani nedojel. Celkově páté místo - super.

Nezbývalo než vypít iontový nápoj (pivo od Markéty) a doplnit cukry (výborné prasátko od pana Černého). Navíc tričko a čepice za páté místo byly příjemným překvapením. Teď už jen poděkovat parťáku Víťovi, hlavním pořadatelům Pepovi se Slovanem za výborný závod, všem dalším pořadatelům za skvělé zázemí, ostatním závodníkům za těžkou konkurenci, počasí za to, že nezačalo sněžit a Vám všem, že jste dočetli až sem.

Jirka K.

Created by kerles © 2005