Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

11.9.2008 Lago di Garda 2008
Jak to všechno začalo
Někdy v únoru napadlo Karlose, že by si rád zopakoval dle jeho slov „nejlepší dovolenou“ a to zájezd na Lago di Garda v severní Itálii. Pro neznalé, jde o největší italské jezero (pozůstatek po ledovci) umístěné v jižních Dolomitech. Je specifické propojením středomořského a horského klimatu – vrcholky okolních kopečků mají přes dva tisíce metrů a jezero je šedesát metrů nad úrovní moře. Je nazývané jako ráj windsurferů (o větru bude řeč i později), ale nás lákala hlavně možnost úžasného bikování.
Karlos vybral český kemp x-centrum, který je umístěn kousek od Malcesine na severovýchodní straně jezera. A co je důležité, oslovil všechny kamarády, zda se k němu nechtějí přidat. Nejprve to vypadalo na pomalu autobusový zájezd, nakonec nás bylo patnáct – osm „Extremáků“ a sedm „Pražáků“ – jde o pracovní názvy, nejde o nic pejorativního :-). Karlik nejenže oslovil, ale i vybral termín a zálohy, zamluvil, zaplatil, vyřešil a vykomunikoval, sestavil karavaní pořádek, prostě všechno.
Nyní se sluší říct, že díky nehorázné smůle a tuně železa, která Karlosovi nedala při jízdě na silničce přednost, se nemohl akce zúčastnit. To nic nemění na faktu, že on zařídil „Gardu“ a my mu za to děkujeme.
Z původně přihlášených odpadli i Hony s Klárkou, Příbor s Ladou a na nakonec i Maruška Kaněrová. Prvně zmíněná čtveřice nakonec vyrazila na Gardu o týden dříve. Ale o tom až později. Teď musíme nejdříve odjet.

Odjezd a cesta
Týden před odjezdem bylo domluveno, že vyrazíme o půlnoci čtrnáctého srpna (pátek). Slovan byl tak hodný, že vzal svojí Hyenu, do které se vešla všechna naše kola. S ním v autě jel ještě Tomas, Adam a já (Koubeček). Pepa bral druhé auto a jeho posádka byla Peťa, Alenka a Píví. Každý vyplnil přípravný týden jinak, např. Pepa kreslil do map trasy a pečlivě se připravoval (díky), já balil dvě hodiny před odjezdem.
O cestě není moc co psát, snad jen že skoro celou dobu hustě pršelo, kromě řidičů jsme ji celou prospali a trasa vedla přes České Budějovice, Linec, Salzburk, Innsbruck, Brenner, Trento, Roveneto a Torbole do Campagnoly, což je na kraji obce Malcesine. Kromě zácpy u Trenta a strašné zimy při zastávkách uběhla cesta bez problémů a dokonce na nás ke konci vysvitlo sluníčko. Konečně jsme se přehoupli přes poslední průsmyk a my kolem desáté ráno spatřili tu krásně modrou louži.
Po check-inu a svačině na parkovišti byly naše karavany připraveny a my se mohli nastěhovat do našich prezidentských apartmá. Ukázalo se, že čtyři v karavanu a bez psa, zato se spoustou bikových věcí a dvě obrovskýma krosnama lezeckého vybavení, budeme krásně nahňácaní. Pepa s Petrou a Píví s Ájou bydleli po dvou. Naštěstí mezi naším a PP (Pepa a Petra) karavanem byla příhodná terasa se stoly a židlemi, takže stejně jsme většinu času trávili tam.
Málem bych zapomněl představit pražskou část zájezdu. Tou byla sestava Robo s Maruškou Koubkovou, Hobbys s Klárou, Livoj s Evou a osamocený Rosťa. Ten jediný aspoň dokázal, že Garda je surfařský ráj a každý den vyrážel. Omlouvám se, že článek bude mnohem více o Extremácké části, neb na výletech jsme se úplně nepotkávali. Ale budu se snažit..
V kempu na nás také čekala dvě kola – Honyho a Klárky, kterým se rozbilo auto (musel jsem se podívat do slovníku, jestli je Ford auto), nechali ho tam v servisu a kola se už do jednoho auta nevešla.

Sobota odpoledne – výlet do Arca
Po vykoupání se v jezeře (voda je hodně studená, ale nám většinou připadala osvěžující) a obědě Pepa operativně naplánoval krátkou rovinatou vyjížďku, takže jsme v sestavě osmi kusů vyrazili. Musím se zmínit o prvních, resp. posledních deseti kilometrech, které nás čekali na začátku, resp. konci skoro každého výletu. Většina nástupů na trasy je totiž v Torbole nebo v Rivě, takže my jsme museli ujet těch deset kiláčků podle jezera po silnici, kde bylo pár tunelů a dost velký provoz. To byla snad jediná vada na kráse jinak výborné dovolené. Ještě jedna faktická poznámka, nemám podrobné mapy, takže některé místopisné údaje jedu podle paměti, proto omluvte chyby a místy malý detail. Zpátky k výletu. V Torbole jsme po krátkém bloudění najeli na cyklostezku, která nás dovedla až do městečka Arco. Což je tentokrát Mekka sportovního lezení. Na útulném náměstí jsme si dali zmrzlinu, někteří pivo a také prošli hlavní nákupní ulici. Sortiment by se dal shrnout slovy lezení, víno, lezení, kabelky, lezení, potraviny, lezení, suvenýry, lezení. Adam objevil, že k hradu, co je nad městem, vede krásná cesta (prvně křivolakými ulicemi a pak olivovým hájem), takže Píví, Pepa, Petra, já a Adam se tam zajeli podívat (Adam dokonce třikrát, on vůbec asi postrádá invenci, protože celý týden byl na kole, ale navštívil snad jen tři místa :-)) ). Zpět vedl krásný sjezd okořeněný několika schody. Cesta zpět do Torbole uběhla jako fík a my jsme se plni chuti vydali prodírat proti větru do kempu. Tady musím připomenout jeden fakt a to, že brzo ráno vanou větry od severu a přes den od jihu. Po návratu jsme na pláži potkali Hobbyse, Kláru, Roba a Marušku, kteří dorazili až odpoledne. Večer následovalo uvaření večeře a popíjení dovezených a tam nakoupených zásob alkoholu. To se opakovalo každý večer, takže dále o tom nebudu psát. Jen případné zajímavosti. První zajímavost bylo pivo Birra Moreti plněné do lahví o obsahu 0,66 litru. Vcelku se i dalo pít.
Jo a zapomněl bych – Hobys s Rosťou vyrazili na bruslích do Torbole za zábavou. Plán si nedali vymluvit a tak někdy po půlnoci vyjeli. Cestou je asi horlivý Ital udal místním karabiniérům, přeci jen potmě v tunelech... Párkrát se jim povedlo schovat za zábradlí, pak je chytli, ale nakonec se na „disco“ dostali i bez pokuty.

Neděle – Tremalzo poprvé a ferrata Monte Albano
V neděli se naše výprava poprvé rozdělila. Lezecká část Slovan s Tomasem naplánovala feratové lezení u městečka Mori (latinsky to je Smrt), tak jsem se k nim přidal. Podle průvodce šlo o velmi těžkou ferratu a jako taková se podle zkušených mazáků i ukázala. Chodecký nástup vedl mezi vinicemi, olivovými háji a lesem k poutnímu kostelíku. Od něj už to bylo kousek ke stěně. Po prvních nejištěných metrech bylo jasné, že nepůjde o procházku, ale že si i zalezeme. Traverzy nad stometrovým srázem, uklouzaná skála, vzdušné a exponované úseky, to vše znamenalo, že jsme si ty dvě hodiny na skále hodně užili. Snad jen, že v popisu bylo něco jako „nelezte v letních měsících přes poledne“ a my jsme nastupovali kolem půl dvanácté. Vedro bylo pořádné, to jo. Během sestupu jsme se honili s místní lezkyní, ale i přes pořádné tempo nám utekla. Cestou zpět do kempu jsme se zastavili v Arcu a obhlídli lezecké terény. Je to pěkný pohled na borce visící desítky metrů nad zemí a věřící svému jištění.
Kolařská část se rozhodla využít trajektu z Malcesine do Limone. Tím se vyhnuli rovině do Torbole, ale kopce jim neutekly. Stoupání z Limone na Vesio bylo prý docela síla. Nejvíce je dostala ulice nazvaná Via Rovinna, ve které i tlačení dělalo problémy. Nahoře se rozdělili. Adam s Pepou vyrazili doleva po šotolině na Passo Tremalzo. Po cestě se potkali s německým turistou v červené větrovce, který na svém desetiletí starém kole nikdy neměnil řetěz. O to bylo větší překvapení, když je při odpočívání přefičel. To jim udělal ještě jednou a tak na Tremalzo dojel před nima. Cesta nahoru byla pěkně výživná, celou cestu jedna jedna nebo jedna dva. Ve sjezdu přes Passo Nota se potkali s Pívím, který jim jel naproti po asfaltu a o kousek níže i s Peťou a Alenkou. Cirka asi osmdesát kilometru. Maruška Koubkova při návratu zpět z vyjíždky jen kousek od kempu upadla tak nešťastně, že musela s roztrženou bradou na šití do Malcesine. Další dny už ale vše brala s humorem.
Večer vytáhla fotbalová část kopací míč a dali si bago. „Míč proti trudomyslnosti“ (Jára Cimrman – Cesta na severní pól) nás pak provázel celý týden, dostatek si ho užila hned tu noc Peťa s Pepou, kdy jim s železnou pravidelností přistával na karavanu. Házela ho Alenka, aspoň to dost nahlas a s razancí tvrdil Slovan :-).

Pondělí – Tremalzo podruhé a volný den
Peťa s Alenkou se rozhodli si udělat volný den. Vyrazili do Malcesine na nákupy, zmrzku, opalování, koupání, atd.
Ostatní se vydali klasickou cestou na Tremalzo. Tj. přes Torbole do Rivy. Odtud bývalou hlavní silnicí na Lago di Ledro. Dříve krásná asfaltka se vine zasekaná ve skále nad jezerem, takže o tunýlky, srázy, výhledy, atd., není nouze. Po odbočení do údolí k Ledru se cesta trochu narovnala, projeli jsme pár vesnicemi, jedním velkým trhákem kolem jeskyně s Božími muky a už tu bylo Ledro. Krásné jezero utopené v horách, šestset metrů na mořem, o hodně menší než Garda, ale takové domácké.. Po jeho obvodu a krátké rovinaté pasáži přes Tierno tu byl start výjezdu na Tremalzo. Ještě předtím se Tomas odpojil a vrátil zpět do Rivy, kde na nás chtěl počkat. Třináct kilometrů, skoro tisíc hoháčů, desítky serpentin, každých sto metrů zkur.. ukazatel, na kterém čísla vůbec nepřibývala, lanovka, která převážela pokácené stromy nad našima hlavama, krávy se zvoncem na krku, třes v rukách, Pepa s Adamem někde vepředu a pořád ty ukazatele. Po nekončícím trápení bylo konečně vidět na konec a dvě postavičky (Pepa a Adam). Tam bylo několik paraglidistů, hospoda s vcelku dobrým pivem a špagetami. Odtud byl už jen kousek k tunelu, kde následoval už „jen“ sjezd. Mezitím ale stačil Píví píchnout a já zjistil, že se mi skoro netočí šlapací střed (Bakus mě před dovolenou varoval, že střed i ořech jsou skoro na odpis, ale střed měl vydržet. Nevydržel). Po průjezdu tunelem následoval „legendární“ sjezd se 35 serpentinami. Šotolinové zatáčky se po chvilce cviku dají projíždět smykem, jen tam nesmíte nikoho potkat jet nahoru.
Sjezd jsme přerušili v Passo Nota, kde je možné si prohlédnout krásný dělostřelecký kanón a minoment. Odtud jsme nejeli do Limone, ale směr na Pregasinu. Cesta neočekávaně vedla kus do kopce, který jsem sotva vysupěl, pak už jen pohodová kličkovaná po vrstevnici. V místě, kde se z cesty uhýbalo doprava do turistické do Limone (tam chtěl Adam, ale volný pád jsme neriskovali), jsme uhnuli doleva po cyklostezce (neplést s asfaltovými cyklostezkami u nás) směr Ledro. Tady to byla silně kamenitá polňačka se skoky a vymletými potoky s pěkným sklonem – prostě sjezd jak má být. Když už jsem zažíval něco jako cyklistický orgasmus, přišel návrat do reality. Kámen, který jsem neviděl, vidle nadoraz a proražení kola. Naštestí Adam, co jel první, zrovna zastavil, tak jsme se všichni vrhli do opravování. Nejdříve jsem zkusil svojí duši, co vozím už rok na kole. Samozřejmě byla děravá, což nevydržel Adam, který mi pomohl pumpovat - pumpičku zahodil a půjčili jsme si Slovanovu. Po zjištění, že duše uchází, vyndal svojí duši Pepa. Do té prvně vůbec nešel vzduch a druhak byla také děravá. Poděkovali jsme panu Pepovi za duši. Začalo se stmívat a nám docházely duše. Slovan vyndal svojí, ta držela, ale při jejím pumpování jsem zabral tak silně, že jsem pumpičku rozpůlil. Poděkovali jsme za pumpičku panu Slovanovi, který v tu chvíli nevěděl, jestli má brečet nebo mě zabít. Pomohla až Pívího skvělá pumpa.
Sjezd ale ještě vůbec nekončil a nás už notně bolely ruce. Pepa, který peloton uzavíral, si připadal jak při jízdě za kamiónem se zablokovanýma brzdami, tak nám všem smrděly destičky. Pod Ledrem jsme se napojili na cestu zpět do Rivy, tentokrát po druhé straně údolí. Pak už jen kousek tunýlkama. Tam předvedl své letecké číslo Slovan, kterému ve dvou metrech ve vzduchu a letu nožkama nahoru nezbylo než zahodit kolo a doufat, že nespadne do Gardy. Docela ošklivý pád, ale dopadl dobře. Zbytek cesty už byl v pohodě, Pepa a Adam nasadili rychlost přes čtyřicet kilometrů v hodině proti větru (i v závětří jsem měl co dělat abych se udržel), sto kilometrů za náma a tak jsme se jako každý den vrhli na lukulské hody a popíjení před karavany. Ten večer dorazil Petr Vondrák z Nového Rychnova s kamarádem Pavlem a ti zaplnili prázdné místo u Rosti v karavanu.

Úterý – Tremalzo potřetí, Monte Altisimo a volný den
Protože Pepa naplánoval vycházku na Monte Altisimo, rozhodl se Adam, kterému chození dělá problémy a jeho nohy umí jen kruhový pohyb, vyrazit jako průvodce na Tremalzo. S ním jel tuším Petr, Pavel a Rosťa. O jejich výpravě víc nevím, snad jen, že vyrazili stejnou cestou jako my včera.
Sestava Pepa, Petra, Píví, Alča a já jsme tedy vzali auto a přes Torbole a Mori jsme začali stoupat nahoru do hor tak šikovně, že jsme najeli snad třicet km a skončili asi o 1300 metrů výš a o tři kilometry stranou od kempu. V sedlu mezi M. Baldo a M. Altisimo jsme nechali auto a prvně lesem, poté loukou po úbočí jsme stoupali nahoru. Občas se otevřely tzv. „tý brďo“, tj. výhledy na skoro celou Gardu. Tyto fotografické zastávky nám pomohly se vydýchat. Tempo bylo slušné, takže v dobrém čase jsme stanuli na vrcholu Monte Altisimo (přes dva tisíce metrů nad mořem). Po nezbytném focení následoval oběd v místní chatě, který byl velice příjemný, protože Peťa našla 80 euro, takže nás pozvala. Díky. Zvláštní, ale měli tam na zdi portrét Osmičky, který jak se ukázalo tam i obsluhoval. Ten Ital byl našemu Radkovi dost podobný. Po špagetách a pivku se děvčata a Píví vydali po cyklostezce přímo dolů k chatě Graziani a já s Pepou pro auto. Po cestě jsme se potkali s německou rodinkou, která ale nabrala takové tempo, že jednu dceru nechali daleko za sebou. Ztráty jsou asi povoleny. Dokonce jsme vymýšleli, že si jako začneme zavazovat tkaničky, aby nás pořád nehnali před sebou.
Po cestě zpět autem z Altisima jsme se stavili v podniku Typische Produkten (čti: typíče produkt), kde mají samé místní speciality. Zajeli jsme se ještě vykoupat do krásně průzračného Lago di Tenno (takový malý kačák). Po koupání nám vyhládlo, tak jsme se stavili na pravou italskou pizzu, která servírovala obsluha snad z Čech. Slečna byla trochu víc neochotná. Peťa jim za to chtěla ukrást krásnou láhev, ve které nám donesli vodu.
Nezmínil jsem se o Slovanovi s Tomasem. Ti si udělali volný den, který strávili ležením na pláži, projíždkou na kolech po cyklostezce do Malcesine, koupáním, popíjením, atd.
Myslím, že to byl ten večer, který se trochu víc rozjel. Já jsem jako vždy už spal (Adam mi dal přezdívku miminko), ale slyšel jsem, že obě sekce naší výpravy se spojili při kalení. Prvně obsadili vjezd do kempu. Odtud je vyhodili, tak se přesunuli na pláž, kde mimojiné doplavali k na jezeru uvázaným člunům, na některé vylezli, troubili a poslouchali rádio. Musela to být dobrá akcička :-).

Středa – ferrata Cima S.A.T. a Rif. Nino Pernici
Horolezci, kterým se přidal Petr (prý také výborný horolezec), naplánovali další ferratu, tentokrát jednu zvlášť těžkou přímo v Rivě. Zapojil jsem se k nim jako skoronováček a také Pavel jako nováček. Protože šlo o dlouhou ferratu, plán byl vyrazit v sedm, což nám o půl hodiny posunul déšť. Další půlhodinu nám zabralo parkování v Rivě, ale to už tu byl nástup. Prvně pohodová silnička se serpentinami končící u nějaké bašty. Potom klikatá cestička lesem. Tento více jak dvouhodinový pochoďák do 600 metrů nad mořem dal pěkně zabrat. To už tu ale byla jištěná cesta. Začalo se slibně, ale po chvilce nám došlo, že tentokrát to asi nebude čisté lezení, ale spíš turistika s občasným lezením. Pár let mi přidaly dva žebříky (70 a 30 metrů). Na skále se nebojím, ale žebříku nevěřím. Střídavým pochoďákem a lezením jsme se dostali až do 1200 metrů, kde byl železný kříž a krásný výhled na Rivu, Arco a jezero. Sestupovou cestu jsme zvolili pohodlnější, protože jsme toho měli celkem dost a zvlášt Pavel byl dost utahaný. Petr s Tomasem vyrazili dolu jak valící se kameny, my jsme pohodovým tempem sestupovali cik cak po úbočí. Po dvou hodinkách jsme se potkali v Rivě v hospůdce, což se moc nelíbilo Slovanovi, protože musel ještě řídit. Musím říct, že šlo opět o pěknou zkušenost. Ferraty mě chytly.
Ostatní vyrazili na kolech opět směr Ledro. Hlavně Peťa si vyloženě „užívala“ šotolinovou cestu tunýlkama, kde se jí na treku jelo opravdu mizerně. Ale bojovala statečně. U jezera si všichni dali pravou italskou kávu, holky se zůstaly koupat a opalovat a trio borců začalo šlapat nahoru na Nino Pernici (1600 m.n.m.). Svojí sílu ukázal Pepa, který tentokrát ve vrchařské prémii porazil Adama. O dalším průběhu už moc nevím, pouze že až těšně před kempem Peťa brnkla předním kolem o zadní kolo Pepy, přeletěla přes řídítka, na které se i nejspíše nabodla. Vyrazila si dech a chvilku vypadala dost ošklivě a i ze silnice se odplazila po čtyřech (Adam na požádání ukáže jak).
Protože břicho nepřestávalo bolet, vyrazili s Pepou do nemocnice do Malcesine. Jistota je jistota.. Alenka a já jsme jeli s nimi jako překladatelé. Sice jsem se hodně snažil, ale do ordinace mě jako chlapa nechtěli pustit, tak se překládání zhostila Alenka. Naštěstí místní lékař (Turek) uměl dobře anglicky. Petře udělali rentgen, vzali krev a za dvě hodiny přijet pro výsledky. V deset už jela jen Alenka. Protože na krvi se jim něco nezdálo, vzali jí ji znova a o půlnoci přijeďte znovu. Opět měli ještě pochybnosti, proto raději Petru odvezli sanitou do padesát kilometrů vzdálené lepší nemocnice. Pepa s Alenkou tam strávili celou noc a skoro i den po různých vyšetřeních a kontrolách. Vrátili se druhý den ve čtyři odpoledne s tím, že to je sice dobré, ale Peťu si tam ještě nechali na pozorování.
Ještě jeden úkaz stojí za zapsání – okolo desáté jsme na obloze spatřili cosi, vypadalo to jak pomalu letící raketa, zapálená pochodeň, světlice nebo tak něco. Nějak jsme nepoznali co by to mohlo být. To by nebylo tak zvláštní, kdyby moji kamarádi v Praze ten samý večer neviděli takových objektů pět. No nechám té UFOlogie…
Snad si pamatuju dobře, že ten den vyrazil Hobbys, Livoj a Robo na Tremalzo. Tentokrát tam už dojeli a při sjezdu zpět si minimálně Robo dal legendární cestu přes Pregassinu.

Čtvrtek – pobyt v nemocnici, Lago di Cavedine a lezení
O pobytu Pepy, Petry a Alenky už víte, jen jsem nezmínil, že dopoledne se Pepa na otočku vrátil pro věci a tak s ním jel zpět i Píví. Protože pobyt v cizí nemocnici sice není příjemný, ale určitě to je jistý zážitek a vím, že Peťa to má i zpracované jako článek, tak jí prosím, aby to sem přidala.
Slovan s Tomasem vyrazili hned ráno na skalní stěnu, kterou si už od soboty prohlíželi při vyjížďkách na kole. Šlo o takovou velice nakloněnou rovinu, kde často člověk lezl jen za pomoci lepících bot a rukou. Slovan si nevzal lezačky, takže to měl trošku ztížené.
Petr s Pavlem vyrazili sami na kole, jak jsme se večer dozvěděli, chtěli objet jezero. To se jim sice nepovedlo, ale i tak najeli 150 km a dojeli až dolů do té části, kde jezero vypadá jak moře, až na takový pindík (poloostrov), který zabíhá hluboko do jezera.
Adam a já jsme si naplánovali pohodovou vyjížďku směr Monte Velo s cílem na Lago di Cavedine. Po cestě do Torbole jsme se zastavili podívat na kluky jak lezou, ale dlouho jsme se nezdrželi a uháněli přes Torbole do Arca. Já, který jsem byl na kole poprvé od Tremalza, jsem musel asi dvakrát utahovat střed a každým otočením klik jsem vyluzoval hodně disharmonické tóny. V Arcu jsme odbočili přes most doprava a hned za krásnou vesničkou San Martino jsme začali stoupat do kopců. Projížděli jsme nějakých chráněným územím, kde rostly nádherné stromy podobné našim kaštanům. Na jednom rozcestí jsme se potkali s Němcem, se kterým jsme zkusili chvilku závodit, ale neudrželi jsme se. On asi už taky moc nemohl, protože jen co nás předjel, tak si udržoval stejný odstup. Na rozcestí Carobbi jsme přestali stoupat a sjeli do vesnice Drena s pěkným hradem.
Tam jsme si dali pivko, doplnili pití ve fontáně a pojedli jablek ze sadu u silnice. Hned pod vesnicí je země nikoho – několik kilometrů skal, kamení, kopců, údolíček – moréna, která tu zbyla po ledovci. Hned za ní už bylo jezero Cavedine, které prý vůbec není ke koupání, je strašně studené. Bylo to vidět na přítoku, který byl v silném nepoměru k jezeru. Kolem jezera je spousta vinic a švestkových sadů. Byly dobré (švestky).
Za jezerem jsme se obrátili ve vesnici Pietramurata, kde jsme se napojili na MTB stezku. Ta byla opravdu výživná, protože vedla po okraji morény. Pěšinka samý kamen (chudák moje Axonka), krátké výjezdy a sjezdy, pohledy na řeku plnou kamenů (Stvořidla hadr). U Dro jsme projížděli opět vinicemi, ale to už byla převážně rovina vedoucí k Arcu. Foukal docela pořádný protivítr, takže jsme se museli pravidelně střídat ve vedení. Za Torbole chytly v Adamovi saze a nasadil pořádné tempo. Do té doby jsem pravidelně střídal, ale tam už jsem nemohl a vystřídal jen dvakrát. Vrcholem bylo, když na konci tunelu, kde vždy nejvíc fučelo, šel ze sedla, rozjel to na něco přes čtyřicet a uhnul abych střídal. Okamžitě šla naše rychlost odhadem o patnáct kilometrů dolu, přesně nevím, do věčných lovišť odešlo mimojiné čidlo mého tachometru.
Po dojezdu jsme si dali spolu s lezcema koupel a Adam s Tomasem a Slovanem se jeli ještě projet. Já s nima zajel jen do Malcesine, kde jsem nakoupil nějaké suvenýry a zmrsku. Malcesine má opravdu krásné centrum se spoustou křivolakých uliček plných obchůdků se suvenýry, taverniček a galerií.
Pražská sekce vyrazila na ferratu, kterou nabízelo v rámci týdenního programu x-centrum. Ten den také kluci odnosili tu obrovskou hradbu flašek od piva, vína, tvrdého, a bůhví ještě čeho, do kontejneru. Přeci jen už jsme to neměli kam dávat a hrozilo, že zasypeme pod náma bydlící xcentrumáky.

Pátek – návrat z nemocnice, lezení, výjezd na mezistanici lanovky
V šest ráno vyrážel Pepa do nemocnice pro Peťu, tak jsem se přidal jako případný překladatel. Město Bussolengo už není u jezera a kolem už je jen mírně zvlněná krajina, kterou protéká řeka Adige. Pěťa měla slíbeno, že jí poránu pustí. Celou anabázi určitě lépe popíše Peťa, já jen zmíním situaci, kdy jsem snažil vysvětlit nebohému zřízenci, který jediný uměl trochu anglicky, že když nezařídí propuštění Petry, tak ta buď přetrhne vejpůl jeho nebo mě. A on jen pořád opakoval, že mezi druhou a třetí přijde doktor a ten ji pustí. Když jsme to už vzdali, tak Petra sama zařídila své propuštění a my jsme kolem jedenácté vyrazili zpět.
Po návratu jsme potkali Alenku s Pívím, kteří se vrátili z výletu na mezistanici lanovky na Monte Baldo. Po vykoupání jsme tedy s Pepou vzali kola a vyrazili. Horší nápad jsme mít nemohli, protože byly asi dvě hodiny, slunce pařilo a my na jižní straně svahu lezli serpentinami nahoru. Ke konci byl takový ošklivý úsek, že i převod jedna jedna byl skoro málo. Ani jsme neposeděli a hned hurá dolů do Malcesine a zpět do kempu.
Co ten den vyváděli Slovan s Tomasem si nejsem jistý, myslím že původně měli v plánu jít spolu s Petrem a Pavlem ferratu v Mori, ale ti dva už odjeli domů, takže nejspíš vyrazili lézt na skálu. Adama si pamatuju jen zborceného potem po dojezdu do kempu, kde byl, nevím.
Večer jsme dopili a dojedli všechny zásoby, zhodnotili akci jako vydařenou a litovali, že už je konec.

Odjezd
Ráno nastalo velké balení. Protože náš karavan se během týdne změnil na jednu velkou směs oblečení, lezeckého vybavení a jiného hebení, padl návrh na odtažení celého karavanu zpět do Čech, neb se zdálo nemožné ho uklidit. Vše se nakonec povedlo, i ta za dva dny znovu postavená hradba flašek se do kontejneru vešla. Do aut jsme se jen tak tak naskládali, bohužel Honyho a Klárky kola se už nevešla. Ti jeli pro auto a kola další víkend, auto nezklamalo a ujelo jen pár kilometrů, takže tentokrát už jelo definitivně na odtahovce. Docela pěkná smůla..
Cesta zpět ubíhala jako fík, jen naproti nám byla od Trenta až po Brenner jedna velká zácpa. Adam, který nevydržel set System of a down, Smashing Pumpkins a Korn :-), radši usnul. Okolo šesté večer jsme tak dojeli na Vystrkov a mohli se ještě zúčastnit Strašení.
Omlouvám se všem na jejichž hlášky a zážitky jsem zapomněl a nepopsal je, zvlášť „Pražákům“, rád bych napsal víc. Rád opravím jakékoliv chyby nebo nepřesnosti.
P.S. Asi tři dny jsme diskutovali, zda jde na kole jezdit se zavařenými řídítky. Protože jsem vehementně tvrdil, že to jde, bylo mi na V250 přichystáno zavařené kolo. Teď už vím, že to nejde, takže tímto ještě jednou uznávám svou porážku.
 >>fotky<< 

Created by kerles © 2005