Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

16.9.2008 Můj držkopád, aneb jak i jinak se dá strávit kus dovolený.

Dovolená na kterou jsem se těšila bezmála půl roku a pak z ní strávím den a půl v italské nemocnici ve městě Bussolengo. Člověk se tam dostane tak rychle, že ani nestačíte mrkat.Ale jak to všechno tedy vzniklo:

To je tak, když to největší máslo z celého cyklistického zájezdu sedne na kolo, má v nohou 60km, plný bříško výborné zmrzliny a „epinek“ (zasvěcení ví ;-) a přemýšlí nad tím, jak se půjde rozpustit do Gardy a tím pádem nedává pozor, škrtne předním kolem o zadní kolo velkého náčelníka (Pepa), lekne se a šup, už letí kotrmelcem přes řídítka, kolo se snaží o totéž a tak to dopadne tak, že leží oba dva na silnici. Naštěstí v tu chvíli zasahuje Adam, který svého miláčka Scotta „vhazuje“ na silnici, čímž zastavuje provoz a já se můžu v klidu „odplazit“ po čtyřech na kraj silnice. Pepa mi buší do zad, jelikož mám vyražený dech a já jsem mu za to neskonale vděčná :-) Po zjištění, že se mému červeňáčkovi nic nestalo, sedám na něj a ujiždíme ke kempu. Nohy a ruce se mi pořádně klepou a břicho začíná bolet, zřejmě jsem si dala o řidítka… Do kempu jsme už dojeli v pohodě. Adam mě chce rozesmát a předvádí, jak se plazím po čtyřech. To ale neměl dělat. Jak jsem se začala smát, břicho se pekelnou bolestí ozvalo a tak Pepa rozhodl, že se pojede na pohotovost (italsky pronto socorso) do Malcesine. Pro jistotu jsme sebou vzali Alenku a Koubečeka jako překladatele, díky!!! Do ordinace se mnou nakonec pustili jen Alenku. Ta mě pak následovala celým nemocničním martýriem. Co jen bych si bez ní počala!!! Na pohotovosti mi vzali krev, udělali rentgenové vyšetření a s tím, že se musíme za 2 hod vrátit, nás propustili. Ve 22hod jsme tedy jeli znova. Lékaři provedli opět upírský zákrok, a když zjistili, že se mi krevní hodnoty snižujou, tak nám řekli, abychom přijeli znovu za dvě hodiny. O půlnoci mi znovu vzali krev a dál se už nerozmýšleli. Poslali pro mě rychlou sanitku, kterou mě odvezli do nemocnice v 50km vzdáleném městě Bussolengo. V sanitce jsem si říkala, že já vždycky musím mít něco extra. V Egyptě jsem byla u zubaře a tady rovnou jedu rychlou (u nás jsem s ní nikdy nejela). Záchanaři v sanitce byli super. Z řidiče jsme si se sestrou dělali srandu, že je jako Schumacher ve Ferrari.

V Bussolengu na pronto socorso se mě ujal mladý kudrnatý doktor, který mě poslal na ultrazvuk, rentgen (ale prý to dle popisu bylo asi CT). Prostě takový tunel a kolo, které se okolo mě točilo a vycházelo z toho divné teplo, až se mi zamotala hlava… Opět udělali několik upírských zákroků a nakonec se ve 4hod v noci rozhodli, že mě tam nechají do rána cca 8hod na pozorování, s tím, že mají podezření na natrhnutou slezinu. Pepovi s Alčou dovolili zůstat se mnou, oni si ale raději vybrali spánek v autě na parkovišti :-(

Převezli mě na chirurgii na pokoj č.1 za dvěma Italkama. Řekla jsem si, že radši hned usnu, aby mi ta doba v nemocnici utekla. V 6 hod ráno mě probudili, napíchli novou kapačku a vzali další krev. Pak začali až do pozdních nočních hodin chodit návštěvy (holt Italové) a tak jsem Pepovi napsala, že můžou přijít. V 8hod byla vizita, ale nechtěli mi oznámit, kdy mě pustí. Musí prý ještě udělat nějaké vyšetření. Znovu brali krev, zase jsem šla na ultrazvuk. Pepa odjel pro nabíječku, jelikož jak na potvoru jsme všichni tří měli vyšťavený mobily. Po vyšetřování následovalo dlouhé čekání. Italové si zřejmě vybírali svou odpolední siestu. Mezitím přijel Pepa s Pívím a jakoby to Pepa tušil, přivezl mi i batoh s věcmi. Pak jsme začali shánět doktora, který po vizitě usoudil, že bude nejlepší, když tam ještě strávím jednu noc. Samozřejmě se mi to moc nelíbilo. Pepa mi ale dodal odvahy a svým uklidňujícím hlasem mi vysvětlil, že se aspoň pořádně vyspím. Pak mě ponechali osudu a vrátili se do kempu.

Zhruba v 18hod mi přinesli v pravdě posilující večeři, která se skládala z čehosi šedého (asi nějaká polévka). No pustila jsem se do ní. Říká se, že ochutnat se má vše. A mimoto jsem měla i dost velký hlad, protože kapačky (cukralóza, sůl, vitamíny) mi moc nedali. Ale to, co jsem do sebe nasoukala, ble ble....chuť žádná, prostě divný. Po asi 5ti!!! lžících jsem se přesunula k dalšímu chodu. To byla jen neosolená a neomaštěná bramborová kaše, ale snědla jsem ji větší polovinu. Pak tam byly takové křupavé tyčky (podobné se u nás běžně prodávají) a jablečná přesnídávka. Ta do mě letěla neuvěřitelnou rychlostí. Mňam ta byla dobrá. Trojúhelníčky sýra a nápoj mineral voda jsem tam nechala. Ve 20 hod přinesli heřmánkový čaj, po kterém se dobře spalo. Ráno už v 7hod za mnou přijel Pepa s Koubečkem. V 8hod byla vizita, po které mě měli pustit. Nestalo se ale nic, takže jsme zase začali shánět doktora. Jeden zřízenec, hlavní sestra či co nebo spíš hlavní uklízeč, který uměl jako jediný anglicky, nám stále opakoval, že doktor přijde v 13hod. To už jsem se ale opravdu naštvala, jelikož Italové jsou velký slibotechny a tak se mohlo stát, že by doktor přišel až druhý den. Ti kdo mě znají, tak asi věří, že mě Pepa musel uklidňovat. Koubeček nevěděl zda má usměrňovat mě nebo uklízeče ;-) Nakonec jsme rezignovali. Já jsem odešla s Pepou na pokoj a Koubeček se po vysilujícím překladu vyrazil posilnit do nedalekého bistra. Jenže mě už to tam nebavilo. Snědla jsem snídani, tj. čaj a křupavé chlebíky a šli jsme se znovu projít po nemocniční chodbě. Chtěli jsme se v čekárně podívat na olympiádu, ale TV byla vypnutá. Jakoby náhodou jsem potkala toho mého doktora, který mi sliboval, že mě pustí domů a tak jsem k němu vyrazila s prosícíma rukama a slovy: „Please, go home!!!!!“ Do půl hodiny nám vrchní uklízeč přinesl propouštěcí zprávu a mohli jsme vyrazit, konečně!!!!

Závěrem:
Nemocnice moderně vybavená, personál vcelku milý, jídlo hnus. Odnesla jsem si několik modřin, jak mi pořád brali krev. Pro ty dvě Italky, co jsem tam s nimi obývala pokoj, jsem asi působila exoticky :-) Stále si mě prohlíželi a ta jedna ze mě nakonec udělala Moldavanku. A to jsem měla nakonec i v propouštěcích papírech, přestože jsem jim stále dokola opakovala, že jsme z České republiky (jeden doktor mi i řekl, že máme výborné pivo a fotbalistu Nedvěda). A ještě s něčím jsem se tam setkala poprvé. Jak známo Italové jsou silně věřící a proto docházel každý den na pokoj černoch – fáterník (Víťo, promiň za ten výraz :-) ) a pronesl modlitbu a pocákal nás svěcenou vodou. Poprvé jsme na to koukali a nevěděli jsme, která bije, ale podruhé, jsem se s ním modlila, aby mě pustili a ono to vyšlo!!!! :-)

Tímto bych chtěla poděkovat mému Pepčovi, že byl stále se mnou, Alence za strávený čas v nemocnici a skvělé překladatelství, Koubečkovi také za super překladatelství, Adamovi za půjčenou mp3 a rychlý zásah na silnici, Slovanovi, že mi chtěl poslat míč trudomyslnosti :-) a všem za podporu. Díky!!!!

I přes tento popsaný a nevšední pobyt, to byla má nejlepší dovolená. Už teď vím, že se chci na Gardu vrátit!!!!!


Created by kerles © 2005