Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

16.12.2008 Jak jsem koloběžel z Řípu do Prahy

Již asi sedmnáct let pořádá partička lidí z FTVS začátkem prosince pohodový závod Vánoční koloběh Říp – Praha. Jde o závod smíšených dvojic, přičemž disponují dohromady jedním kolem, takže jeden vždy běží, druhý jede na kole, nikdy se od sebe nesmí vzdálit na dohled a předávka kola je z ruky do ruky. Kolega z práce nás už asi půl roku na tuhle akci přemlouval, prý vezmem přítelkyně, odběhnem závod a bude. Všichni až na něho survivalistu jsme čistokrevné kancelářské krysy, tak asi chápete jaké bylo naše nadšení. Nakonec jsme se rozhodli pro to zkusit to dát v nesmíšených dvojicích a tudíž mimo závod. Skládáme dvě dvojice. V sedm ráno vyjíždíme z temné a trochu mrznoucí Prahy a moje nálada je na bodu mrazu. Od střední jsem neuběhl víc jak tři kilometry naráz a teď mě čeká asi 25 a plus 25 plazení na kole. Už v Letňanech (část Prahy) se ptám, jestli tam už budem. Valíme si to směr Litoměřice po dálnici a po nějaké době se začíná v mlze vynořovat Říp. Kurňa to je dálka. Najednou objíždíme krásně rudě osvětlený Říp a vidíme na parkoviště (odkud pravidelně startuje pochoďák ČSSD), kde už stojí autobusy těch pravých účastníků. Někteří borci se už rozbíhají a zahřívají.

Po vybalení se k nim přidáme a stoupáme lesní cestou nahoru k rotundě. Je to pěkný krpál. Na vrcholu pěkně profukuje, nepochopitelně je tam ale otevřený bufet, kde si dám jen čaj, ale někteří čaj s rumem. Před devátou se všichni šikují k rotundě, kde následuje projev organizátora o důvodech založení závodu. 1. Sportovní – běh 2. Vánoční – připravit se na vánoční nápor cukroví. 3. Vlastenecký – startuje se přeci na Řípu. 4. Partnerský – smíšené dvojce a na trase je času dost :-). No nic, už je tu start.

Běžci vyrazí přímo dolů, kolisté to objíždějí (jediné místo na trati, kde se rozdělí). Cesta vede až do Prahy převážně po červené turistické trase a končí v Tróji v loděnicích. Dole pod kopcem se znovu zformují dvojice a valí se ku Praze. My jdeme na pohodu, chceme hlavně doběhnout. Prý i nějaké to pivko dáme. Ze začátku je hej, po čtyřech kilometrech střídám do té doby běžícího parťáka Jardu, prohodíme si bundu a batoh a jdu na to. Naše čtyřka se drží spolu, běží se mi krásně, nezadýchávám se, nic nebolí, krásný les vůkol, počasí ani zima ani teplo, oblečení jsem taky trefil, ve vesnici nás zdraví babička, prostě pohoda. Při střídání opět asi tak po 4 km se mi ani moc na kolo nechce. Po chvíli je na trati jeden z hezčích sjezdů, ale to už jsme v Ječiněvsi, po které následuje hodně dlouhý a větrný usek přes pole. Na konci pole se střídáme, zkrátili jsme běh asi na tři kilometry. Zatím okolo sebe pořád vidíme nějaké dvojice, ale víme, že se držíme hodně vzadu. Už se ani nepřevlíkáme, bundu jsme hodili do batohu, jen na kole je třeba mít rukavice.

Probíháme vesnicí Mlčechvosty, kde se poprvé blížíme k Vltavě, po jedné straně řeka, po druhé vlaková trať Praha – Děčín. V jednom místě se drápu po čtyřech a nezávidím Jardovi, co má zrovna kolo. Ve Vepřeku znovu střídání a následuje výběh na takovou náhorní plošinu před Nelahozevsí. Nahoře je opět dlouhá foukací rovinka a v dálce jsou vidět kulatá sila. Jde o obrovské (24 metrů na výšku, 90 průměr) zásobníky na ropu, ve kterých jsou skladovány státní strategické rezervy. U nich jdu znovu běžet. Po cestě jsem zbouchl tatranku a tam se dělíme o čokoládu. Jídlo jsem krutě podcenil, měl jsem jen jednu tatranku a pití. Ještě že ostatní mají i nějaké tyčky a zobání navíc. Cesta kolem zásobníků ubíhá dobře. Akorát jsem zapomněl říct, že už od druhého střídání mě začínají bolet kotníky, přidávají se kolena, kyčel, dokonce i levé rameno a obě předloktí. Já tak přemýšlím, co mě ještě tak může bolet. Zatím to ale jde a v běhu mě to skoro nelimituje. U brány areálu si kluci zkusí podjet závoru, oboum se to povede. Kousek před Nelahozevsí je takový pěkný úsek, kdy se pěšina vine nahoru a dolů. Před vesnicí se znovu střídáme, akorát na krásný sjezd, kde jsem musel asi dva metry přenést. Někdy si to rád zkusím na svém kole v helmě a SPD. V Nelahozevsi je vidět, že nezapomínají na svého rodáka Leoše Janáčka, všechno je pojmenované po něm. Za vesnicí se opět přiblížíme k řece a tu až skoro do Prahy neopustíme. Po pěšince, kde na pravé straně je krásná pískovcová vodou vymletá a zaoblená skála s tunely pro vlak, se blížíme ke Kralupům nad Vltavou, což je asi tak polovina cesty. Jarda začíná mít velké problémy s koleny.

Na kraji Kralup se opět střídáme, přeběhneme přes most na druhou stranu řeky a slavíme půlku trasy. Já se těšil na pivko a jídlo, ale Petr zavelí Nezastavujeme! Musím říct, že mít sebou Petra, který už závod několikrát běžel, je velká výhoda. Nemusíme se starat o značení a dopředu hlásí každý kopec a obtížnější místo na trati. Jsme na tom podobně se silama, tak nám střídání vychází na sebe. Za Kralupama kecám s tejpkem na pěkném fullu, je výjimkou, někteří jedou na treku. Není se ale čemu divit, jde o běžecký závod, kolo nehraje roli.

Před vesnicí s polorozpadlým zámkem znovu střídání. Stezka vede kolem zámku, kde se sjíždí vcelku prudké schody, které jsem jel na hraně pádu. Teď se už střídáme tak po dvou, dvou a půl kilometrech. Při běhu se snažím maximálně šetřit kolena a kotníky. Už docela fest bolí. Když znovu běžím, tak se závod odpojuje od řeky a vede „zkratkou přes kopec“ a tím se vyhýbá oblouku řeky. Tady se jako běžci vzdalujeme jezdcům a než nás doženou tak si dáváme přes čtyři kilometry. Znovu na kole projíždíme obrovským ovocným sadem, kde Petr sbírá spadané hrušky. Krásně zasytí. Sbíháme k řece a já střídám Jardu. Dole u řeky Jarda píchne, tak s Petrem opravují a já s Martinem běžíme napřed. Jsme mimo závod, tak si dovolujeme výjimku z pravidel. Mě už bolí každý krok, skoro nezvedám nohy, abych nemusel dopadat z výšky. Po asi čtyřech kilometrech nás dohánějí a my se střídáme. Jaká úleva. To už jsme minuli Roztoky u Prahy a do cíle je asi sedm kilometrů. Střídáme se co kilometr, po kole je skoro nemožné se rozběhnout, furt je ale lepší kolo, neb nohy při běhu pekelně bolí. Blíží se zámeček v Tróji, pak zoologická zahrada a najednou vidíme slalomový kanál, kde je cíl. Pokusím se o závěrečný sprint, ale nevydržím až do cíle a Petr mě předbíhá.

S časem něco pod pět hodin jsme spokojení, kromě Petra jsme tolik nikdo nikdy neuběhl. Šouráme se s krásnými pocity na pozdní oběd a pak metrem domů. Výborně strávená sobota, která mně ukázala, že i běh není nuda. Dík Petrovi za pozvání a přemluvení a parťákovi Jardovi za perfektní spolupráci.

Koubeček

P.S. Večer jsem bolestí skoro nemohl dolézt do hospody na Vystrkově a další tři dny jsem se ve Vídni, kde jsme byli s přítelkyní Blankou, jenom šoural a schody dolů pro mě byly neskutečným utrpením. Ještě teď kolena cítím.

Created by kerles © 2005