Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

26.4.2009 Skialp Dachstein 28.-29.3. 2009
Už tak před dvěma roky jsem chtěl vyzkoušet sport zvaný skialpinismus, což se mi nakonec podařilo tuto zimu. Domluvil jsem se s skialpovým guru Pepou, že mě o nějakém volném víkendu vezme na zaučení na Dachsteinský masiv. První termín v lednu bohužel nevyšel kvůli špatnému počasí. Koncem března v úterý najedou telefonát: „Co děláš o víkendu?“, „Mám volno“, „Tak pojeď na skialp.“, „Jedu“. A bylo. Oblečení, lezecké vybavení, batoh jsem měl, lavinový set a cepín jsem si půjčil v Namche, lyže a tulení pásy od Pepy a mačky na poslední chvíli od Slovana a camel od Vojty.
V sobotu ve čtyři ráno jsem vyzvedl Pepu a klasickou cestou přes Budějice, Linec a Hallstatt jsme po osmé dorazili na parkoviště lanovky na Krippenstein v Obertraunu. Snídaně, převlečení, nalepení pásů a to už jsme stáli na začátku (resp. konci) sjezdovky a já si tak zkusil první kroky s plným báglem na zádech (ve Francii jsem si zkusil vylézt jednu sjezdovku).
Zatím ještě ve stínu hory nám cesta vcelku svižně ubíhala. Čekala nás první etapa dnešního dne - přibližně 11 km z tak 550 mnm do 1750 na chatu Gjaidalm – všechno po sjezdovce. Po půl hodině jsme vylezli ze stínu a svlékli se do trik. To nás došli dva skialpinisti z Čech, co šli jen jednodenní výlet, tudíž nalehko bez výstroje. To se jim to šlo. Jednoho jsme ale po chvíli nechali daleko za sebou. V prudkých pasážích jsem si říkal, že mi ty pásy musí ujet proti srsti zpět, ale nakonec jsme se zpocení vyšli na takovou náhorní plošinku, kde se ze sjezdovky stala výletní cesta.
Po svačince jsme zjistili, že po změně sklonu se k nám přidal pořádný vítr. Takový, že když foukne náraz, tak je třeba se hůlkou zapřít, aby vás to neshodilo. V údolí to ještě šlo, ale kousek pod chatou už fučelo pořádně. Nejhorší byly okamžiky, kdy vítr hnal proti obličeji ledové krystalky. To už jsme ale byli na chatě Gjaidalm, jejíž terasa byla obsypána lidmi. Někteří blázni v tom vetru hráli sněho-volejbal. K obědu jsme si dali lehce nakyslou gulášovku, ale v tom hladu to nijak nevadilo.
Nás ještě čekalo asi pět set metrů převýšení po náhorní plošině na celoročně obývanou chatu Simonyhütte, kde se rolbou ujetá cesta vine neustále nahoru a dolu, asi jakoby nějací obři zkrabatili koberec. Normálně pohodový a vysluněný výlet se díky větru kapánek ztížil. Tak kilometr od chaty jsme došli skupinku skialpinistů a tak jsme šli s nimi. Najedou odbočili do takové pěšiny, říkáme si – jsou místní, jdeme za nimi, asi zkratka. Po nějaké době začalo být Pepovi divné, že se čím dál víc stáčíme doprava, ale Simonyhütte měla být nalevo. Optám se týpků, kam že to jdem a prý na Viesberhaus. Ale to prý nevadí, odtud můžeme na Simony také. Někde v těch místech mě závan větru shodil po svahu dolů a já se tam s těžkým batohem válel jak nemluvně. Na Viesberhausu jsem už cítil nabíhající puchýře a tak jsem si radši srovnal ponožky. Zbývající cesta na Simony byl už jen neustávající boj proti větru. Nejhorší okamžik je, když vidíte chatu pár set metrů od vás, ale vás ještě čeká hodina cesty, protože nahoru by to zvládli jen ptáci. V jednom místě to bylo už skoro kdo z koho. Tři kroky dopředu, zastavit, počkat až přejde nápor větru, tři kroky, zastavit a tak dál. To už jsme ale minuli krytou lezeckou stěnu a před námi se tak ve čtyři odpoledne objevila Simonyhütte.
Po focení jsme se šli ubytovat u nepálského šerpy, nastrkat mokré věci do luxusní sušárny, obsadit úplně prázdný lágr (místnost) pro dvanáct lidí a dali jsme si špagety s pivem. Oba jsme dostali krásný nápad – schrupnout si. Takže jsme asi do půl osmé spali. Zašli jsme dolů dát si pivko a zhodnotit dnešní den. Byl jsem ale docela unavený, takže už tak v devět jsme zalehli a v nádherném tichu a tmě, sníh byl totiž nad okna v prvním patře chaty, jsem spali asi do sedmi (nebo šesti? Teď už nevím, nějak se tu noc měnil čas).
Po snídani, kdy si Pepa dal jogurt s mletým kafem, což si myslel, že je granko, jsme zjistili, že venku je betální mlha. No nic, aspoň nefouká. Rozpuštěnou vodou z ledovce jsme doplnili camely, sbalili se a vyrazili na vrchol Dachsteinu – necelé 3000 m. Později Pepa přiznal, že kdyby to tam neznal, tak jsme nahoru cestu nenašli. Mezi Simony a lanovkou, co vede pod Dachstein, projíždí cestu rolba (dvakrát jsme ji potkali). V jednom prudším místě mě Pepa učil skialpové obraty, no že bych je extra zvládl, se říct nedá. To už jsme nějakou dobu šli po ledovci a nastal čas odbočil do volného terénu. Pepa prohlásil, že jestli neuvidíme stopy někoho co šel před náma, tak to zabalíme. Riskovat nemá cenu. Stopy jsme našli a tak jsme cikcak lezli po ledovci po propadající se sněhové krustě. Skoro nahoře jsme potkali dva asi Rakušáky, co už jeli dolů. Prý až nahoru nevylezli, protože neměli lezecké vybavení. To my ale máme! Najít místo nástupu do cesty – posledních 100 hoháčů se už nejde s lyžemi – bylo v té mlze celkem náročné.
Pod skálou jsme bodli lyže do sněhu, nasadili mačky, na hlavu helmu, kolem pasu sedák a do ruky cepín a vydali se podle fixního lana zdolat skálu a sníh. Lano občas mizelo ve sněhu, ale mačky a cepín byly neocenitelnou pomocí, jen si je třeba dát pozor na proseknutí kalhot. V jednom místě jsme nechtěli riskovat, takže jsme se navázali na lano a já jsem Pepu odjistil. Výše se zajistil Pepa a já jsem tak kolem něho takovým sněhovým žlebem pokračoval nahoru. Přes ty dvě délky lana jsme se dostali skoro nahoru a tak se před námi vynořil brutálně namrzlý kříž. Podání ruky, vrcholové foto, pár pohledů do mlhy a hurá dolů. Jednou jsme si cestu dolů zkrátili slaněním a kolem dvanácté jsme byli zas na ledovci.
Sjezd v prašanu se nekonal, šlo spíš o boj nespadnout a dojet. Je rozdíl jezdit nalehko po sjezdovkách oproti jízdě s báglem na zádech a krustě. Cesta dolů kolem Simony na Gjaidalm byla jako přes kopírák, kus sjezdu, pak kousek vystromečkovat a pak znovu sjezd. Pepa jednou v mlze minul zákrutu a skočil krásného tygříka do sněhu. Já jsem to zopakoval o kus dál. Na Gjaidalmu nás nevítali davy lidí, ale pouze čtyři vcelku ukecaní chataři a pes Štrúdl. Po Nudellsuppe jsme kraťounkým vlekem vyjeli na sjezdovku z Krippensteinu a po ní jsme už v pohodě sjeli do údolí. Již nějakou dobu sněžilo a od půlky sjezdovky to přešlo v déšť. Dole následovalo rychlé převlečení a hurá domů. Něco před čtvrtou jsme odjeli a po osmé večer jsme už byli na Vystrkově.
Nezbývá mi než poděkovat Pepovi za krásný výlet a perfektní zkušenost, kterou si rád zase zopakuji.
 >>fotky<< 

Created by kerles © 2005