Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

8.7.2009 Dva dny v Mrtvých horách
Kapitola 1. Výstup na Welser Hütte.

Několik hodin poté, co se Pepa objevil v cíli MTB závodu na Kamenickém fotbalovém hřišti, jsme kolem tohoto městečka projížděli znovu. To už ale byla neděle 5. července 2009 a cibule ukazovaly 4hodiny 30minut. Jeli jsme Pepovym berlingem v sestavě Pepa, Petra, Tomas, Slovan a já a směřovali jsme na Jindřichův Hradec, České Buďejovice, Dolní Dvořiště, Linz a dále na jih přes Schamstein a Grünau im Almtal k chatě Almtaler Haus. To už bylo lehce po osmé hodině a my jsme se nacházeli na úpatí alpských velikánů, jejichž jeden vrchol jsme přijeli pokořit. Po příjezdu na místo jsme zaparkovali auto u chaty, převlíkli se, přehrabali batohy a vyházeli z nich vše nadbytečné.

Posnídali jsme, Slovan přeměřil GSM signál a během toho jsme neustále pozorovali mračna honící se nám nad hlavami. Občas nás lehký deštík dokonce zahnal do auta, z čehož jsem měl pocit, že se stále rozhodujeme, jestli vyrazíme nebo jestli se otočíme a pojedeme domu. Abych řekl pravdu, tak jsem si neuměl představit, že za tohoto proměnlivého počasí s černými mraky visícími na okolních kopcích vyrazíme na několikahodinovou túru. Nicméně mi bylo jako nováčkovi brzy vysvětleno, že nahoru se půjde, jen se musí počkat na nejvhodnější chvíli. To byla moje první lekce z vysokohorské turistiky - umění počkat.


Almtaler Haus (732m)

Procvičováním „čekání“ jsme strávili asi 30minut. Pak déšť ustal, a i když to nevypadalo, že to vydrží na dlouho, vydali jsme se na cestu. Od chaty ve výšce 730m jsme šli hustým zeleným lesem po široké šotolinové cestě, která kopírovala koryto horské řeky a jen velice mírně se zvedala. Za první hodinu jsme nastoupali pouhých 200m. Na rozdýchání to byl ideální úsek. To už jsme ale minuli spodní stanici nákladní lanovky, která se používá pro zásobování chaty Welser Hütte ve výšce 1815m, jež měla být po následující dva dny naším záchytným bodem a noclehárnou.

Dále od lanovky již vedla jen úzká, ale dobře udržovaná cestička, která se začala prudce zvedat a divoce kroutit po úpatí kopce. Přestože se nad námi, pod námi a někdy i kolem nás neustále honili mraky a slunce na nás vykouklo jen velmi zřídka, na celém těle mi po chvilce stoupání začali vyskakovat krůpěje potu. Vlhkost vzduchu byla chvílemi stoprocentní. Všichni jsme byli brzy promočení, jako bychom právě vylezli z pračky. Tempo jsme však nepolevili a nezadržitelně nabírali nadmořskou výšku. Následující 2 hodiny stoupání jsme přerušili pouze fotografováním a pak ještě zhruba v půlce kopce, když jsme udělali krátkou pauzu, během které jsme si pochutnali na májce s chlebem, houskou či suchary. Dalším poučením pro nováčka bylo zjištění, že vysokohorští turisté svačí zásadně májku a nesnášejí müsli tyčinky.

Tomas, Slovan a já jsme chaty Wesel Hütte dosáhli kolem poledne, tzn. po třech hodinách a několika minutách od odchodu od auta. Hned jsme si dali na spláchnutí jedno vynikající pivko značky Stiegl, které nám dodávalo energii i během následujících dvou dnů a které mělo parametry nejlepších českých piv. Zatímco jsme si vychutnávali lahodný mok a vyhlíželi Pepu s Petrou, kteří se za námi lehce zpozdili, užívali jsme si hřejivé síly horského slunce a kochali se pohledy daleko do kraje. Než jsme ale stihli řádně nasát tuto atmosféru, roztopil Kebule pod kotlem a tak se vše během okamžiku ztratilo v husté bílé mlze. Přestože opožděná dvojice dorazila chviličku po nás, na výhled do údolí si musela počkat až po obědě.


Welser Hüte (1815m)

Zajímavostí chaty byl rozhodně jídelní lístek. Dle menu uvedeného na tabuli byly v nabídce dvě polévky, čtyři různá jídla a na malý hlad byl k dispozici párek. Všichni jsme si dali polévku a každý nějaké jídlo. Chuťově i množstvím jsme byli naprosto spokojeni, ale zajímavostí bylo, že všechna ta jídla byla ze stejných surovin, pouze různě skombinována. Obě polévky byly tentýž vývar, pouze jednou s nudlemi a jednou s velkým játrovým knedlíkem. Co se týká hlavního chodu, tak v nabídce byly makaróny, plněné knedlíky, zapečené těstoviny a plněné papriky. Vše to ale bylo ze stejného mletého masa. Na každém kroku tady prostě bylo vidět, jak je vše úsporné a optimalizované. Voda se brala z horských pramenů, elektřina ze solárních panelů a nějakou zeleninu si zde dokonce pěstovali sami.

Kapitola 2. Výstup na Grosser Priel

Po obědě a ubytování se v jednom z mnoha pokojů jsme opět nasadili batohy a vydali se zdolat cílový vrcholek tyčící se ještě 700 metrů nad chatou. Když jsme opouštěli chatu, Kebule asi zrovna obědval a pod kotlem mu zřejmě vyhaslo. Po mlze nezbyl ani chomáček a obloha byla téměř bez mráčku. Slunce sice pálilo, ale jelikož jsme po chvíli stoupání došli do rozeklaného sedla Fleischbank Sattel, které bylo celé ponořeno do stínu, vůbec nám tato skutečnost nevadila. Cestou jsme potkali několik kamzíků, kterým udělal Tomas spoustu fotek. Kromě nich tu žil ještě jeden hlemýžď, který nás cestou neustále předbíhal. Pak už tu rostly jen lišejníky a občas nějaká osamělá květina. Všude, kam oko dohlédlo, se tyčily vápencové skály. Na zemi se válely bílé kameny a mezi nimi se rozprostírala menší či větší sněhová pole. To vše nám naznačovalo, že se nacházíme v Totes Gebirge (Mrtvých horách).

Snad si matka příroda myslela, že to stále nechápeme a tak nám chtěla ukázat, proč dostala tato část Alp takové jméno. Přes hřeben jižního svahu se začaly převalovat chomáče mraků a začaly se seskupovat do velkých šedivých mračen. Brzy nebylo vidět na krok a po další chvíli začalo krápat. V tu dobu jsme byli opět rozděleni do dvou skupinek. Já s Tomasem a Slovanem jsme měli nastoupáno asi 300 metrů a směle jsme pokračovali déle. Cesta byla výborně značená a za dobré viditelnosti nebyl problém překonat několik desítek metrů dlouhá sněhová pole a na druhé straně opět nalézt značku. Jakmile se ale viditelnost snížila na pouhých několik metrů, stalo se překonání takového úseku cestou do neznáma. Vždy jsme se snažili najít stopy po předcházejících výstupech, ale na jednom poli jsme žádné nenašli. Udělali jsme tedy rojnici a vydali se směrem, kde jsme tušili pokračování stezky na druhém břehu "bílého moře". Pocit to byl velice zvláštní, ale uklidňovalo mě, že mám na obou stranách kamarády na dohled.


Mlha houstne a začíná bouřit.

Promočení sestupujeme.

Pole se nám nakonec podařilo překonat bez problémů a značku, která ukazovala pokračování naší stezky, jsme našli velice rychle. To už se ale zvedl prudký vítr a z nebe se spustil nepříjemný déšť. Rychle jsme na sebe navlékli nepromokavé bundy. Jak jsme dál stoupali po mokrých vápencových balvanech, mraky stále houstly a občas se ozval varovný hrom. Díky odrazům od okolních skal působilo hřmění velice hlasitě a hrozivě, přestože jsme neviděli jediný blesk. Jak jsem ale pochopil později, vidět v takové situaci blesk by mělo být to poslední, co by si člověk měl přát. Všichni ztichli a jen šlapali. Slyšet bylo jen srčení deště a skřípění kamení pod nohama. Nálada zchladla na bod mrazu. Cesta se opět začala zvedat a tak jsme rychle nastoupali dalších sto metrů. Hřmění se ozývalo stále častěji. První šel Slovan pak Tomas a já poslední. Najednou Tomas zastavil, zvedl hlavu k oblakům a zeptal se Slovana, jestli není čas to otočit. Celou dobu od začátku deště jsem si říkal, proč tuto variantu vůbec neřešíme, a myslel jsem si, že déšť se prostě v horách neřeší. Kalhoty a boty jsem měl sice promočené, ale zima mi nebyla. Vůbec jsem si neuvědomoval, jak nebezpečné je být v horách při bouřce.

Po Tomasově otázce Slovan zastavil, taky zvedl hlavu k obloze, zamyšleně se podíval na Tomase a řekl, že to je snad daleko. Sotva to však dořekl, ozval se nám nad hlavami ohlušující rachot. Než jsem se stačil vzpamatovat, byli kluci na úprku dolů a já za nima plápolal jako praporek na přetrženém tažném laně. Právě jsem dostával další lekci vysokohorské turistiky – úprk.

Při úprku mi došlo, jak důležité je nechávat si během výstupu vždy nějakou fyzickou rezervu. Nemá cenu jít nahoru maximálním tempem a vyčerpat se ze vší energie. I na sestup jí je třeba poměrně dost, a pokud je nutné dokonce přejít do úprku, je rezerva sil nutná a její nedostatek jen zvyšuje pravděpodobnost úrazu. Tato myšlenka mi jen proběhla hlavou. Mým problémem nebyl nedostatek sil, ale potýkal jsem se hlavně s nejistotou mého uvolněného vaziva pravého kotníku, která byla po několika minutách zrychleného sestupu ještě „doplněna“ o nepříjemné píchání v levém koleni.

Svižným sestupem jsme unikali ze spárů bouřky a těžce nabyté výškové metry rychle ubývaly. Po několika minutách jsme pod jedním obrovským kamenem našli schovaného Pepu s Petrou, kteří čekali, jestli to přejde. Po krátké diskuzi souhlasili, že je na čase sestoupit a připojili se k nám. Společně jsme pak celí promoklí seběhli k chatě. To už pomalu přestávalo pršet, čehož využili dva kolegové, kteří právě vyrazili k vrcholu. My jsme však už jen zalezli do chaty, kde jsme po všem možném rozvěsili mokré oblečení a boty, zachumlali se pod deky a dali si dvě hoďky spánku na počest Julyho.


Výhled z Welser Hüte na západ slunce.

Když jsme se probudili, byla už bouřka i déšť historií a nad západním horizontem opět svítilo slunce. Dali jsme si pivko, posadili na lavičku před chatu a vychutnávali atmosféru. Vzadu v horách, úplně nahoře, těsně pod hřebenem se objevily dvě malé postavičky, které za krásného počasí sestupovaly k chatě po úspěšném výstupu na Grosser Priel. Byli to ti dva, kteří vyráželi, když my jsme se zklamaně vraceli. Asi jsme tentokrát špatně „čekali“.

Kapitola 3. Pokus číslo dvě

Ráno se jako vždy probudil první Pepa. Chvilku něco řešil, pobíhal po pokoji, asi se byl podívat venku a zřejmě už absolvoval i ranní hygienu. Pak jsme postupně začali rozlepovat oči i my ostatní. Na čerstvém vzduchu v horách se spí sice moc dobře a po několika hodinách je člověk jako rybka, ale po předchozí krátké noci a pak velmi náročném dni se nikomu z postele nechtělo. Nakonec jsme se ale vykopali a po nezbytných přípravách: mytí, snídání, balení, oblíkání a rvačce o vložku do bot s domorodým psem jsme byly opět v plné sestavě nastoupeni k druhému pokusu o zdolání našeho cíle. Cibule ukazovaly právě 8 hodin a venku bylo krásně.

Velkou část cesty jsme měli již prošlápnutou ze včerejška, takže postup byl bezproblémový. Tentokrát jsme se nikam nehrnuli a šli jsme v klidu víceméně všichni pohromadě. U kamene, kde se před bouřkou schovával Pepa s Petrou jsme si dali májku, pokochali se výhledem zpět k Welser Hüte a pokračovali dál. Po hodině jsme se dostali zhruba na místo, kde jsme včera otáčeli. Po pravé straně, kde byla předchozí den pouze hustá bíla tma, se nám dnes otevřel velkolepý rozhled na největší vápencovou náhorní pláň ve Východních Alpách.


Náhorní pláň Totes Gebirge (Mrtvé hory).

Kamenitá cesta, která nás původně vedla na jihovýchod, se stočila nejprve na východ a poté na severovýchod. Neustále jsme předcházeli hlemýždě, který se ale po několika stech metrech opět objevil před námi. Nemohli jsme to stále pochopit, protože nám naše tempo zas až tak nízké, aby nás předbíhal hlemýžď, nepřipadalo. Kamzíci byli dnes o nějakých 500 metrů výše. Napadlo nás, jestli tu včerejší bouřku mohli cítit a sejít kvůli ní do nižších poloh. Přemítáním o různých takových nesmyslech jsme si krátili čas v dlouhé a poměrně nudné pasáži výstupu. Zajímavé výhledy jsme měli za sebou a před námi se zdvíhal jen mohutný skalnatý kopec.

Přesně v 9 hodin a 30 minut jsme ve výšce 2460 metrů dosáhli hřebenu, na kterém jsme tušili cíl naší túry. Zde jsme našli poslední rozcestník, který nás nenechal na pochybách. Vrchol Grosser Priel byl vzdálen 30 minut chůze. Od tohoto rozcestníku jsme se opět rozdělili na dvě skupinky. Klasická první skupinka se nemohla dočkat dosažení kýženého cíle a tak nabrala trochu svižnější tempo. Přispělo tomu i to, že cesta se již neklikatila do příkrého kopce, ale vedla přímo po hřebeni s minimálním stoupáním a chvílemi i klesáním. Dalším důvodem zrychlení byla skutečnost, že se po obloze opět začínaly honit mraky a tentokrát jsme věděli, že na reparát už nebude čas. Udržovali jsme nasazenou rychlost a tak se nám brzy otevřel výhled na zbytek hřebenové cesty, na jejímž konci čněl do mraků pán Mrtvých hor.


Cesta na vrchol vedla po hřebenu.

Na tento úsek cesty jsem byl velice zvědavý. S výškami jsem neměl příliš zkušeností a tak jsem vůbec netušil, jak mi na exponovanou hřebenovou cestu zareaguje mozek. Když jsem se byl jednou koupat u Berouna v lomu na Americe a chtěl jsem se podívat na skokanský můstek trčící ze skály ve výšce asi 25 metrů nad vodou, tak se mi rozklepaly nohy a na konec lávky jsem se dostal jen po čtyřech. Samozřejmě, že jsem neskočil. Nyní jsem se snažil o tom moc nepřemýšlet, nekoukat doleva ani doprava a soustředit se pouze na cestu před sebou a na bezchybné došlapování. Po několika desítkách metrů jsem se ale začal pomalu otrkávat a za chvíli už jsem nakukoval přes hranu hřebenu a prohlížel si společně s ostatními úpatí pod námi, po kterém by měla vézt známá a oblíbená ferata, kterou by si bývali Tomas se Slovanem, pokud by to počasí a časové možnosti dovolily, rádi vychutnali.

Cesta po hřebeni ubíhala a tak jsme si za nedlouho všimli, že na vrcholu není něco v pořádku. 8 metrů vysoký červený kříž, který nás měl z dálky vítat, byl zřícený na zem, jakoby to byl napůl vypuštěný teplovzdušný balón. To nám ale nemohlo vzít vítr z plachet. Naopak jsme se těšili, až prozkoumáme, co se s ním stalo. Posledních pár metrů jsme absolvovali téměř v běhu. Kolem se mihlo pár pomníčků na památku těch, kteří se odsud nevrátili. Možná se tu potkali s bouřkou. My jsme ale pokračovali svižně dál a netrvalo dlouho a mohli jsme si podat ruce u zříceného kříže. Cibule ukazovaly necelých 10 hodin a vrchol Grossel Prier byl dobyt.


Vrcholové foto.

Za pár minutek se nad skálou, která nám bránila ve výhledu na přístupovou cestu, objevil i Pepa s Petrou. Pepa s dlouhou dřevěnou holí krok za krokem následovaný Petrou, v nás vzbuzovali představu, jak věrozvěstové Cyril a Metoděj přicházejí přes Alpy šířit křesťanské učení do pohanských zemí českých. Později jsem byl v autě cestou zpět Petrou poučen, že bratři šli ze Soluně a že se tudíž pravděpodobně Alpám vyhli. To však nemění nic na tom, že nám Pepa se svou holí připomínal nějakého velkého učitele a Petra jeho poslušného žáka a oddaného společníka.

Na vrcholu jsme se zapsali do „knihy hostů“, přečetli si několik zápisů od dobyvatelů, kteří tu byli před námi, nafotili spoustu fotek a plnými doušky si dosyta užili jedinečnou atmosféru. Pak jsme Slovanovi snědli řízek, a kdo ještě měl, dal si k němu májku. Když jsme dohodovali, vše jsme po sobě důkladně uklidili, nasadili batohy a vydali se na sestup. Cesta, která nahoru trvala 2 hodiny, nám při sestupu zabrala hodinu a půl a to i přesto, že jsme si jí díky Tomasovu výbornému orientačnímu smyslu o notný kus zkrátili. I z toho je vidět, že sestup není o mnoho lehčí než výstup. Zpět na chatu Welser Hüte jsme dorazili přesně ve 12 hodin, tedy akorát k obědu. Jediné, co nás při sestupu brzdilo, bylo moje zlobivé koleno, které proti tvrdému zacházení protestovalo stéle více a více. A to nás měl po obědě ještě čekat sestup o dalších 1100 metrů!

Kapitola 4. Sestup na Almtaler Haus

Návrat s Grosser Prieru zpět na chatu Welser Hüte byl už opět ve znamení houstnoucí mlhy a začínajícího deště. Všichni jsme se ale zvládli v klidu dostat pod střechu, kde jsme se naobědvali a dali si poslední pivko. Než jsme ho vypili, stihli jsme zakoupit pohlednice a zaplatit účet. S potěšením jsem kvitoval, že z 55ti Eur, které jsem si s sebou na výpravu vzal, mi po zaplacení ubytování a útraty za jídlo a pití 5 Eur ještě zbylo, takže si dole v Almtaler Hausu budu moci před odjezdem ještě něco dát. Pak jsme si došli na pokoj sbalit věci a rozloučit se s postýlkami, ve kterých se nám tak dobře spalo. Venku už zase nebylo vidět a opět začalo pršet. Měli jsme tak akorát sto chutí zavrtat se pod deky.


Poslední poležení.

Pokud jsme se ale chtěli dostat zpět na Vystrkov v nějakou rozumnou hodinu, nedalo se čekat, až se počasí umoudří. Navíc jsme věděli, že nejdeme nahoru, ale dolu a že až dojdeme k autu, budeme se moci převléknout do suchého a dát si v hospodě teplý čaj. Oblékli jsme tedy pláštěnky, nasadili batohy a vyrazili do deště.

Už první metry ukázaly, že se sestup mému kolenu nebude líbit. Z chaty jsem vyrazil jako první a hned jsem se zpustil z kopce. Doufal jsem, že tak alespoň chvilku nebudu ostatní zdržovat. Koleno mi ale působilo dost nepříjemné bolesti a jen díky teleskopickým hůlkám, o které jsem se mohl v náročnějších pasážích opřít, jsem postupoval rozumným tempem. Za pár chvil mi zmizela chata Welser Hüte v mlze a s ní i celá kompanie. To však netrvalo dlouho. Snažil jsem se postupovat tak rychle, jak to jen šlo, ale Tomas se Slovanem my byli po chvilce za zády. Tedy spíš by se dalo říci nad hlavou. Jak se blížili, slyšel jsem nejprve skřípot kamení pod jejich nohama, poté jejich hlasy a pak jsem je teprve přes hustou mlhu zahlédl. Doháněli mě velice rychle, protože si serpentiny zkracovali napřímo. To mělo vedlejší efekt, že občas uvolnili kámen, který se pak rozběhl z kopce směrem ke mně a neposedně při tom kličkoval a poskakoval po skále. Naštěstí to byly vždy kameny malé a nikdy mě žádný nezasáhl. Ale i tak to bylo nepříjemné a já se začal těšit, až mě oba doženou.

Tomas mě brzy předběhl a Slovan už se na to chystal taky. Požádal jsem ho ale, jestli by nemohl jít za mnou a on mi vyhověl. Nechtěl jsem, aby mi utekli. Celý zbytek sestupu jsme pak drželi toto pořadí. Jak jsme snižovali nadmořskou výšku a dostávali se tak stále více pod mraky, déšť sílil, až přešel do průtrže mračen. Poskakovali jsme po mokrých kamenech, soustředili se, aby nám nepodjela noha, a moc jsme nemluvili. Horská cesta se místy měnila na horskou bystřinu. V úsecích, které se překonávaly po žebřících nebo za pomoci zaražených kramlí, jsme své soustředění museli ještě zdvojnásobit. K žádnému problému však nedošlo a mi se stále blížili ke spodní stanici lanovky, odkud nás již měla čekat poslední hodinka po široké cestě s pohodovým klesáním.

Těsně nad lanovkou jsme se dostali k místu, ve kterém jsem se během výstupu nechával fotit u zbytku sněhové hroudy. Nad ní se tyčila vysoká rovná stěna, ze které se v období tání evidentně spouštěl vodopád. Při focení jsem si dělal srandu, že mi začne voda z ničeho nic padat na hlavu. Nyní byl déšť tak intenzivní, že vodopád ožil. Tomas neměl na rozdíl od Petry náladu na focení, takže jsme si ho jen prohlídli a pokračovali dál.


Vodopád a sněhový "šňopák".

V tomto místě se stala ještě jedna zajímavá věc. Kousek nad vodopádem byl první úsek ve směru stoupání, který byl jištěný ocelovým lanem. Při výstupu jsem se lana držel jako klíště a poznamenal jsem, že jsem zvědav, jak budu tento úsek slézat. Nyní, když jsme šli dolu, tak jsem úsek proběhl jen za pomoci teleskopických holí a jisticího lana jsem si ani nevšiml. Až když jsme si níže prohlíželi vodopád, tak mě na něj Slovan upozornil a připomenul mi mojí poznámku. To bylo znamení, že jsem se snad na této výpravě něčemu přiučil.

Další sestup náročným terénem netrval dlouho. Brzy jsme šli kolem stanice lanovky a pak už jsme si to štrádovali po široké šotolinové cestě. Stále nás kropily proudy vody a tak jsme se těšili, až se převlíkneme, zalezeme do hospody a v teple budeme čekat na Pepu a Petru. Hladina řeky, kterou naše cesta kopírovala, se mírně zvedla a proud byl o něco divočejší než předchozí den. Naštěstí to ale nevypadalo nijak nebezpečně a ani v místech kdy, jsme museli brodit přes boční přítoky křížící naši cestu, nenastal žádný problém. Pomalu jsme se blížili k cíli, a jak jsme se vzdalovali od kopce a od mraku napíchnutého na jeho špičce, déšť pomalu ustával.

K autu u chaty Almtaler Haus jsme dorazili zcela promočeni po dvou hodinách sestupu, právě ve chvíli, kdy déšť zcela ustal. Teď jsme se mohli těšit, že zalezeme do hospody a budeme v teple čekat na Pepu a Petru. K našemu velkému překvapení se ale oba objevili na kraji lesa snad dvě minuty po nás. Vůbec jsme tomu nechtěli věřit. Trošku mi to připomnělo situaci se šnekem, co nás neustále doháněl při výstupu na vrchol. Do dnes si nejsem jistý, jestli ten Pepa s tou Petrou, kteří s námi přijeli zpět na Vystrkov, jsou ti samí, kteří odtud s námi v neděli odjížděli.


Osazení výpravy: (zleva) Petra, Tomas, Slovan, Karlos, Pepa.

Tak jako tak jim patří velký dík za to, že nás vzali s sebou a konkrétně mě tak umožnili první a jedinečný zážitek z výstupu na pořádnej kopec. Už čtvrtý den sice nemůžu pořádně chodit, ale to se časem zpraví. Doufám, že do příště se mi podaří dát koleno do pořádku a pokud vyjde ještě o trochu lépe počasí, bude to určitě další ze zážitků, na které pak člověk dlouho vzpomíná. Stejně, jako tento.

 >>fotky<< 

Created by kerles © 2005