Name:
Pass:

HOME
 
MTB
 
CLIMBING
 
SKIALP
 
SPINNING

sponzoři



odkazy
NOVINKY   ČLÁNKY   GALERIE   STAHUJ   FORUM   TEAM 
 
Články:

10.1.2017 Skialp Ambergerhutte 2016
Jen pro zopakování, Ambergerhütte je chata v bočním údolí Ötztálského údolí nad vesnicí Gries v cca 2100 metrech. Chata je na kraji takového přírodního kotle odkud vede několik výstupových a hlavně vcelku bezpečných tras na okolní vrcholky. Poprvé se nám povedlo vylézt do dvou sedel a tuhle bilanci jsme fakt chtěli upravit.

Předpověď a lavinovka na předposlední březnový víkend vypadaly perfektně, takže termín bychom měli, ale problém byl s našlapanou chatou. Tak jsme změnili plán, jeli jsme od soboty do úterý, kdy místo bylo. Říkali jsme si, chata bude prázdná, ale ono ne, našlapaná do posledního místečka. Kdo má čas jezdit v týdnu na hory, kurník šopa.

V sobotu klasika, večer odjezd, šest hodin jízdy do Tyrol a ulehnutí na parkovišti. Tentokrát -6°C, takže znovu všechno oblečení na sebe, přeci jen 15 let starý spacák s hodnotou extrém -10°C už moc nezahřeje. Po několika probuzeních v šest ráno budíček, snídaně, sbalení hebedí a vyrážíme do po lesní cestě směr chata. Tentokrát už víme, co nás čeká a tak jsme v klidu kolem osmé na chatě. Ta se rojí skialpinisty jak včelí úl při návštěvě včelaře, ale my bez stažených zadků (minule jsme jeli naslepo bez rezervace) jdeme za chatárem. Fasujeme zatím prázdný lágr, na chatě necháme pár věcí a vyrážíme na první tůru.

Počasí nádherné, za posledních pár dní napadl i nějaký prašan, tak nám vůbec nic nechybí. Pepa tentokrát vybral jako první cíl vrchol Hinterer Daunkopf vysoký 3225 metrů. Stabilním tempem pomalu docházíme před námi vyrazivší, orientace je vcelku jednoduchá a tak o půl dvanácté stojíme u vrcholového kříže. Před námi jak na dlani Stubaiský ledovec a vlastně i celé středisko. O sedm set metrů níže se pohybují mravenci (lyžaři), ale my tam sedíme v nádherném tichu úplně sami. Za chvilku dochází další z skialpinisti, tak dáme řízek :-), přepneme boty na sjezd a hurá dolů. Místy si užíváme prašanu, místy hnusné krusty, místy jarního firnu. Před jednou už Pepa zkoumá na prosluněné terase nabídku piv a já se cpu výbornou gulášovkou. Odpoledně klasika, nějaké to pivo na terase, krátký spánek, seběhnutí na večeři a v půl deváté do hajan. Ke stolu nám přiřadili osamoceného Němce, problém je, že on umí jen německy, já jen anglicky. Tak jsme to vyřešili tak, že on mluví německy, tomu jakžtakž rozumíme, já mluvím anglicky a tomu zas rozumí on.

Ráno znovu úplně vymetená obloha a tentokrát máme v plánu nejvyšší kopec oblasti Schrankogel, 3497 metrů vysoký. Cestu známe, protože jsme o rok dříve skončili na kraji ledovce pod kopcem. Nasazujeme Pepovo strojové tempo a před námi jen ten náš osamocený Němec. Na ledovci jsme snad za hodinu a půl a otevírá se nám krásně sevřený kotel, z jedné strany majestátní Schrankogel, na druhé straně sedlo do bočního Stubaiského údolí. Koukáme kudy se to vydal Němec, šlape mu to pěkně, takže už je snad ve třetině kopce. Výstup se nám ale moc nelíbí, místy není moc sněhu, vykukuje spousta skalek a sklon svahu je tak na hraně sundání lyží. Říkáme si, že nám ta hora za to nestojí a vyrazíme tedy po ledovci někam na Schrankarkogel. Slunce nám pálí do zad, sníh je občas prašan, občas krusta nebo firn. O půl jedenácté už stojíme na hraně srázu a koukáme dolů do Ötztálského údolí. Schrankarkogel jsme asi o sto metrů netrefili, ale jste stejně vysoko, cca 3300 metrů a jediný rozdíl mezi naším místem a vrcholem je v tom, že na náš jde vylézt na lyžích. Rychle slupnem fitku, přebalit, sundat pásy a hurá dolů. Na ledovci už vidíme další skupinky, ale tady jsme zatím úplně sami. Sjezd v povoleném sněhu už je trochu utrpení, ale prašanová a lyžemi nepopsaná místa se ještě najít dají. A ve dvanáct už zase ctíme skialpovou poučku, že po dvanácté hodině se sedí na chatě, pije pivo a kouká na laviny. Večer nás usadí s jedním rázovitým Slovákem a jeho kamarádem z Čech, který je na skialpech poprvé. Asi hoďku kecáme, ale pak zas na kutě.

V úterý máme v plánu v tomto údolí opěvovanou Kuchscheibe. Loni jsme minuli její odbočku, tentokrát už ale víme kudy. Jako pokaždé vyrážíme cca v osm a z chaty valíme tentokrát na protější svah než předchozí dva dny. To ale nic nemění na tom, že začátek je podobně náročný. Pak se cesta trochu srovná a motáme se v terénních vlnách až narazíme na odbočku na náš vrcholek. Přes tři několikasetmetrové výšvihy se dostáváme na závěrečný ledovec. Už v půl desáté jsme cca třicet výškových metrů od vrcholu, když se ohlédnu zpět a vidím mraky, jak se valí do našeho údolí. To se hlavně Pepovi vůbec nelíbí a protože si oba pamatujeme sjezdy v mlze, tak se nám fakt nechce naslepo motat ve zmíněných terénních vlnách. Kousíček, cca deset minut od vrcholového kříže to tedy otáčíme a valíme na chatu. Po cestě dolů potkáváme asi padesáti člennou skupinu, kde ti se tam vzali... Nakonec se žádné mraky nekonaly, zas ustoupily, ale já jsem rád, že nejsme blázni, co se vyhecují a pak zapomenou na pravidla, bezpečnost a zdravou opatrnost.

Na chatě už tedy jen nabereme zbývající bagáž a po zásobovací cestě sjíždíme do údolí. Cestou si zase vyfotím oblíbená místa, na tohle údolí a výlet budu dlouho vzpomínat. Nakonec to byl jeden vrchol, jeden boční vrchol a jeden skoro vrchol. :-) Ale to nic nemění na tom, že spokojenost byla velká, kdyby všechny výlety vyšly i z půlky tak dobře, zlobit se nebudu.

Pár fotek z akce je zde.

Koub

Created by kerles © 2005